Čína svou ekonomiku izoluje od zbytku světa již od roku 2014, protože její růst je stále více tažen domácí poptávkou, a to zejména po službách. Tato poptávka tak přebrala otěže po exportech. Čínské dovozy pak už také nestimulují ekonomiku zbytku světa. Tvrdí to hlavní ekonom francouzské banky Patrick Artus a rozebírá, jak se tato situace dál rozvíjí a jaké má důsledky.
Významnou změnu ve struktuře čínského hospodářství dokumentuje následující graf. Srovnává vývoj přidané hodnoty ve výrobním sektoru, stavebnictví a ve službách. Ty se svým meziročním růstem postupně dostávají nad zbylé části ekonomiky:
Vedle rostoucí izolace zmíněné v úvodu dochází podle ekonoma i k pádu systému nazývaného Bretton Woods 2. V jeho rámci Čína financovala americkou spotřebu pomocí nákupů amerických obligací a Spojené státy zase svou spotřebou financovaly výrobu a zaměstnanost v Číně. Jenže nyní již Čína americké deficity nefinancuje a také nehromadí devizové rezervy. Jinak řečeno, „vztah mezi USA a Čínou, který byl charakteristický pro roky 1990 – 2013, úplně zmizel.“
Artus následně píše, že koronavirus tento trend, v jehož rámci se Čína odtrhává od globální ekonomiky, ještě posílí. To znamená, že firmy budou stále více přesouvat svou výrobu blíž svým centrálám a namísto globalizace dojde k opětovné lokalizaci. Včetně toho, že v Číně se již nebude vyrábět tolik zboží jako dříve a to se projeví na jejích exportech.
Nakonec tak dojde k tomu, že se přetrhají další vazby mezi světovou a čínskou ekonomikou a klesne korelace mezi nimi. Dosavadní vývoj čínského a světového produktu ukazuje druhý obrázek:
Zdroj: Natixis