Západoafričtí političtí lídři nedávno ohlásili, že frank CFA – měnu vytvořenou Francií v roce 1945 pro vlastní kolonie a dodnes užívanou 14 africkými zeměmi – nahradí letos nová měna zavěšená k euru, nazvaná eko. Ponaučení z vlastní zkušenosti se zónou franku CFA a z eurozóny však vyvolávají vážné pochybnosti ohledně připravenosti regionu na výzvy, jež tato nová měnová unie přinese, říká Célestin Monga, bývalý viceprezident a hlavní ekonom Skupiny Africké rozvojové banky a bývalý výkonný ředitel Organizace OSN pro průmyslový rozvoj.
Kritici zóny franku CFA se už dlouho zaměřují na pociťovanou dominanci Francie, která podle názoru mnohých vyústila ve stav, jejž zesnulý kamerunský ekonom Joseph Tchundjang Pouemi nazval „měnovým poddanstvím“ Afriky CFA. Nové reformy se pokusí to změnit uvolněním vazeb na Francii, včetně ukončení požadavku, aby tam členské státy ukládaly polovinu svých zahraničních rezerv. (Dříve byla součástí pravidla francouzská záruka za směnitelnost franku CFA.)
Skutečné výzvy, jimž africké měnové unie čelí, však nemají nic společného s politickou suverenitou. Souvisejí s ekonomikou.
Navzdory 75leté existenci je zóna franku CFA stále domovem části nejchudších zemí světa (Niger, Mali, Burkina Faso, Středoafrická republika). I v nejbohatších a nejvyspělejších zemích franku CFA (Kamerun a Pobřeží slonoviny) byly reálné příjmy na osobu v roce 2019 nižší než před zhruba čtyřmi desetiletími.
Právě proto eko – a další regionální měnové záměry jako Jihoafrické rozvojové společenství (SADC) a Východoafrické společenství (EAC) – představuje jednu z největších výzev v oblasti hospodářské politiky v dějinách Afriky. Kontinent se skládá z malých, otevřených ekonomik, spoléhajících na obchod jako hlavní motor růstu. Vzhledem ke struktuře jejich výroby a skladbě vývozu rozhodnutí tvůrců politik ohledně kurzovních režimů a politik přímo ovlivňují růstové vyhlídky, vývoj sektorů a zaměstnanosti, strukturální transformaci a institucionální rozvoj. Měnová unie chudých zemí se společnou měnou zavěšenou k silnému euru přitom ohrozí externí konkurenční schopnost, která má zásadní význam pro jejich růst.
V několika zásadních ohledech je neméně znepokojivé, že země franku CFA v současnosti nesplňují ekonomická kritéria pro vstup do měnové unie. V prvé řadě jsou mezi členy franku CFA a uvnitř budoucí ekozóny příliš nízké objemy obchodu, takže měnová unie není žádoucí. Čím větší je v rámci skupiny zemí objem obchodu, tím větší jsou potenciální přínosy jednotné měny a menší motivace členů usilovat o korekce prostřednictvím jednostranných měnových strategií a pružných směnných kurzů.
Vnitroafrický obchod ale představuje necelých 15 % regionálního obchodování. Naproti tomu, když bylo v roce 1999 přijato euro, vnitroevropský obchodní styk už tvořil zhruba 60 % francouzského a německého zahraničního obchodu.
Političtí lídři v Africe a Francii prohlašují, že jednou z jejich hlavních pohnutek k vytvoření ekozóny je povzbudit hospodářskou integraci. Tím však k věci přistupují z nesprávného konce: Země nezavádějí společnou měnu proto, že obchod mezi nimi je na nízké úrovni, nýbrž proto, že už vzájemně obchodují v takovém rozsahu, že odstraněním kurzového rizika mohou podstatně snížit transakční náklady.
Druhým významným nedostatkem je nesourodost průmyslové struktury mezi členy ekozóny, z níž plyne, že na externí šoky, například změny komoditních cen, reagují protichůdně. Zatímco část zemí současné zóny franku CFA (Kamerun, Pobřeží slonoviny, Gabon a Rovníková Guinea) vyváží ropu a vzestup jejích cen jim prospívá, jiné (Středoafrická republika, Niger, Mali a Burkina Faso) ropu dováží a vzestup cen by jim ublížil. Když členové měnových unií čelí takovým asymetrickým šokům, institucionální struktura ztrácí rovnováhu a stabilitu.
Zatřetí, navzdory řadě úmluv a dohod je volný přeshraniční pohyb zboží a osob – podstatná podmínka dobře fungující měnové unie – uvnitř stávající zóny franku CFA silně svázaný. Tato „mobilita faktorů“ je nejlepší pojistkou proti externím šokům, protože lidé se mohou volně stěhovat přes hranice, aby využili pracovních příležitostí. V eurozóně například volný pohyb pracovních sil umožňuje Řekům pracovat v Berlíně nebo Paříži. Naproti tomu kamerunský dělník, který se chce přestěhovat do sousedního Gabonu, má malou šanci získat pracovní povolení – a i kdyby jej získal, střetal by se s otevřeným, ne-li násilným nepřátelstvím místních pracujících, zahořklých roky nezaměstnanosti.
Konečně, v zóně franku CFA neexistuje společná fiskální politika ani věrohodný donucovací mechanismus, který by jednotlivé členské státy odrazoval od nadměrného zadlužení nebo kolektivně řídil suverénní dluh. K usnadnění sledování, kontroly a potlačování rizik finančních nákaz, jež přináší nezávislost, by navíc byla nutná hlubší integrace národních bankovních a finančních soustav.
Dosavadní úspěchy Afriky při budování institucí, zejména k dohledu nad citlivými otázkami řízení a správy týkajících se suverénních států, jsou však chabé. I když se pravidla schválí a formálně existují, absence věrohodného dohledu a vymáhání znamená, že zůstanou jen na papíře. Země v SADC a EAC také neplní kritéria pro optimální měnové oblasti s dobře fungujícími nadnárodními soustavami veřejných financí a bankovnictví.
Afričtí političtí lídři považují měnové unie za krůčky na cestě ke kontinentálnímu politickému sjednocení. Společná měnová politika ale k dosažení takového cíle nepostačuje. Žádná strategie regionální integrace nedokáže přežít všudypřítomnou chudobu a sociální pnutí, natož je překonat. Hospodářský rozvoj je předpokladem stabilních společností.
Vhodnější měnovou strategií pro africké země by bylo projekt měnové integrace kontinentu přepracovat a realizovat jej prostřednictvím soustředných kruhů, menších skupin zemí s podobnou strukturou produkce, jakož i věrohodnými nadnárodními fiskálními a bankovními politikami. Sdílená měna zavěšená ke koši měn nebo s režimem pružných směnných kurzů by zajistila externí konkurenční schopnost a zajistila víc ekonomických přínosů.
Další možností je jít cestou dřívějších členů zóny franku CFA, jako jsou Maroko, Tunisko a Vietnam (Indočína). Znovunabytím národní kontroly nad měnovou politikou si dokázaly zajistit externí konkurenční schopnost, navázat svá odvětví na globální hodnotové řetězce a zužitkovat výhody světového obchodu.
Dobře fungující měnová unie vyžaduje nadnárodní fiskální instituce a vymahatelná pravidla, která členům pomohou vypořádat se s asymetrickými šoky. Volný pohyb zboží a pracovních sil by měl být realitou, ne cílem. Schodky a dluhové politiky by měly být napříč měnovou unií soudržné a dozorované věrohodným centrálním orgánem. Konečně finanční a bankovní sektor by měly být pod bedlivým dohledem celounijní instituce schopné vymáhat přísná obezřetnostní pravidla. Při nesplnění těchto předpokladů bude navržená ekozóna v západní Africe pro všechny zúčastněné problematickým, riskantním a potenciálně bolestivým podnikem.
Célestin Monga, bývalý viceprezident a hlavní ekonom Skupiny Africké rozvojové banky a bývalý výkonný ředitel Organizace OSN pro průmyslový rozvoj, je seniorní ekonomický poradce ve Světové bance.
Copyright: Project Syndicate, 2020.
www.project-syndicate.org