John M. Barry ve své knize píše, že „největší lekcí roku 1918 bylo, že vlády musí vždy a za všech okolností říkat pravdu“. Musí si totiž udržet důvěru veřejnosti, a tak nesmí nic tajit, zamlčovat, nesmí zkrášlovat skutečnost. Tento závěr na stránkách Money and Banking citují ekonomové Stephen G. Cecchetti a Kermit L. Schoenholtz, kteří se následně v podobném duchu zamýšlí nad tím, jaké můžeme nalézt paralely mezi „COVID-19 a runy na banky“.
Ekonomové poukazují na to, že epidemie koronaviru se šíří a dál panuje extrémní nejistota ohledně jeho skutečné nakažlivosti, úmrtnosti, míře symptomů u různých lidí a podobně. Jisté je v tuto chvíli jen to, že řada lidí trpí obavami a chovají se tak, že to brzdí ekonomickou aktivitu, vyhýbají se místům, kde nákaza hrozí nejvíce – tedy veřejným prostranstvím, veřejné dopravě, a podobně. Není tak divu, že dochází k poklesu na straně očekávaného ekonomického růstu. Cecchetti a jeho kolega tvrdí, že takovou situaci lze v určitých ohledech vnímat podobně jako bankovní krizi, v níž se lidé snaží masově vybírat vklady z bank – tedy k takzvanému runu na banky.
„Banky jsou podobné černým skříňkám, kdy lidé zvenčí moc nevědí o hodnotě jejich aktiv, a to zejména po nějakém šoku, který může představovat například propad cen investičních aktiv. Špatné zprávy pak mohou vést k tomu, že střadatelé mohou pochybovat o solvenci bank. Vzniká run na banky, kdy se lidé předhánějí v tom, kdo vybere vklady nejdříve, protože ten má šanci dostat je v plné výši. Podobně jako u epidemií jde o proces, v němž se může tato nákaza šířit,“ tvrdí ekonomové.
Epidemie a run na banky tak mají společné zejména to, že lidé mohou propadat falešným zprávám a jednat na základě nedostatečných informací. Pak se chovají způsobem, který celou situaci ještě zhoršuje namísto toho, aby minimalizovali škody. Pokud například všichni věří, že banky jsou solventní, nejistota se nedostane na úrovně, které mohou vyvolat masové vybírání vkladů. Pomoci tomu může centrální banka, která bankám poskytuje v podobném případě finance.
„Podle našich zkušeností je nejefektivnějším mechanismem, který brání finanční nákaze a obavám z insolvence bank, poskytování informací nad rámec běžného množství. Jde o zátěžové testy, které ukazují skutečný stav, v jakém se banky nacházejí,“ dodávají ekonomové. Poukazují na rok 2008, kdy se množily obavy z nedostatečné výše kapitálu bank a v roce 2009 tak byly zveřejněny výsledky zátěžových testů pro 19 největších amerických bank. Tyto testy „představovaly klíčovou součást boje proti nákaze“.
Jedním z důvodů, proč testy fungovaly jako nástroj obnovy důvěry, bylo to, že byly míněny vážně a podle toho byly konstruovány. Banky, které těmito testy prošly, tak byly schopny poskytovat úvěry i uprostřed recese a lidé věřili, že výsledky testů vypovídají o skutečném stavu finančních institucí. Mohlo přitom existovat podezření, že testy budou nastaveny tak, aby prošly všechny banky. Zde podle ekonomů hrálo ale klíčovou roli to, že vláda měla kapacity pro záchranu bank, které by se skutečně dostaly do problémů. Trhy tak důvěřovaly informacím z testů, a to se projevilo na stabilitě celého sektoru.
Ve vztahu k současné pandemii by pak podle ekonomů měly platit podobné principy, a to zejména poskytování důvěryhodných informací. Vláda proto musí ukázat, že má spolehlivý a důvěryhodný způsob testů nákazy. „Musí se plně držet faktů a úplně dát stranou politiku.“ Jakákoliv manipulace s informacemi a fakty by jen poškodila důvěru veřejnosti a oddálila okamžik, kdy se tato důvěra navrátí, míní ekonomové.
Zdroj: The Money and Banking