Známý ekonom Olivier Blanchard vložil na řadu příspěvků zabývajících se tím, co se nyní děje v Itálii a jak by na tento vývoj měla reagovat Evropská centrální banka. Dochází k závěru, že ECB by měla této zemi pomoci nad rámec současných pravidel a další členské země eurozóny by jí to měly umožnit.
Blanchard se domnívá, že snahy italské vlády o omezení šíření koronaviru budou mít vážné ekonomické důsledky. Itálii by tak mělo být umožněno požádat o mimořádnou pomoc a s jejím poskytnutím by měla souviset jen jedna podmínka: Nyní bude vláda financovat vše potřebné na to, aby zabránila šíření nákazy a hluboké krizi. A až nebezpečí pomine, dojde k masivnímu utažení opasků. ECB by pak měla „kupovat italské vládní obligace v předem stanoveném objemu a zachránit společnou měnu“.
Italská vláda se nyní podle ekonoma chová „extrémně zodpovědně“. Klade totiž na první místo zdraví populace a ne ekonomiku. Tento postup ale bude mít rozsáhlé hospodářské důsledky, a to včetně dopadu na vládní rozpočet. Pokud by se sazby držely stále pod 1 %, nedošlo by podle ekonoma k ohrožení dluhové udržitelnosti této země ani v případě, že by zadlužení vzrostlo o 10 či 20 %.
Jenže „jak všichni víme, existuje i jiná rovnováha, kdy investoři propadnou strachu a jejich obavy pak vedou k tomu, že tento strach získává své opodstatnění“. Strach by totiž mohl vést k růstu sazeb, který by zvýšil tíhu dluhové služby a tlak na vládu by se mohl stát neúnosný. Jinak řečeno, trhy by spustily krizi, které se obávaly. Takovému vývoji se ale lze vyhnout.
Na to, aby bylo zabráněno roztočení negativní dluhové spirály, je třeba, aby se nějaká instituce postavila proti tlaku investorů a držela sazby dole. V případě eurozóny je takovou institucí ECB, která může intervenovat v rámci programu Outright Monetary Transactions (OMT). Takový postup by ale vyžadoval souhlas Itálie a všech dalších členských zemí eurozóny.
Itálie by podle Blancharda mohla váhat s přijetím podmínek, které s programem souvisejí. Ovšem v současné situaci by tyto podmínky měly být minimalizovány a velmi jednoduše definovány: Ať Itálie nyní dává vše nutné na boj s krizí a ať se zaváže, že po ní bude všude šetřit. „Nic víc, žádná stigmata,“ píše ekonom. ECB by během schvalování OMT měla kupovat italské vládní obligace podobně, jako to dělá japonská centrální banka, které se daří zamezit růstu sazeb.
ECB byla ale dosud omezena tím, že nesměla držet více než 33% podíl na objemu obligací vydaných vládou a také takzvaným kapitálovým klíčem. Blanchard píše, že tyto normy mají v běžných časech svůj smysl, ale v době výjimečné by od nich mělo být upuštěno. Vše pak ekonom ukončuje s tím, že „to poslední, co svět potřebuje, je další krize v eurozóně“. ECB jí ale může a také by měla zabránit.
Zdroj: , proMarket