Rok 2004 bude v dějinách Evropské unie zapsán velkými písmeny. V tomto roce totiž kulminovaly dvě tendence, které utvářely Evropskou unii nejméně posledních 15 let.
Prvním „tahounem“ evropské integrace byla a je idea „prohlubování“ (tedy ne jámy, v které se snad některé evropské ekonomiky nacházejí). Hlavním propagátorem této myšlenky je Francie, pro kterou byla Evropská unie od začátku především nástrojem zvýšení vlastního vlivu. K tomu Francie potřebuje Evropskou unii jednotnou a pokud možno akceschopnou. Jednotu Evropské unie bylo vcelku jednoduché dosahovat dokud měla šest členů. Členství Velké Británie v roce 1973, které předtím francouzský president de Gaulle dvakrát vetoval, věci zkomplikovalo. Ale díky spojenectví spolehlivého motoru evropské integrace, Německa, se podařilo Francii situaci zvládnout a prosadila ambiciózní plán „jednotného trhu“ a později i „jednotné měny“. Je faktem, že někdy se Francii důsledky těchto jí iniciovaných kroků příliš nezamlouvají, ale „masterplan“ je stále evidentně francouzský.
Rok 2004 však pro řadu francouzských politiků představoval noční můru: do „jejich“ unie vstoupilo deset nových nevyzkoušených a často neposlušných členů. Frustraci Francie výstižně ilustroval president Chirac výzvou ke „sklapnutí“ směrovanou novým členským zemím. Aby zůstala zachována akceschopnost EU, rozhodla se Francie a Německo k vytvoření „evropské ústavy“, která by měla posílit centrum EU a oslabit menší státy EU (které, pravda, mají nyní neúměrně velký vliv na rozhodování EU, který bezostyšně používají k vydírání). Dalším skrytým půvabem ústavy jsou nepříjemnosti, které s ní má Británie. Pokud Británie ústavu neschválí v referendu, její vliv v unii klesne a možná, že unii bude muset opustit. Starý generál de Gaulle by jistě svého nástupce Chiraca pochválil.
Ale hra je to vysoká, neboť vedle prohlubování probíhá v Evropské unii i silná vlna „rozšiřování“. Dnes již pětadvacetičlenná EU je mnohem heterogennější a stále obtížněji hledá shodu. V tom také spočívá konkurenční plán, sponzorovaný především Británií, který vidí EU spíše jako klub podobně smýšlejících zemí, které sdílejí společný trh a na dalších aktivitách se dohadují ad hoc. Zřejmě nejvyšším bodem britské strategie bylo právě rozšíření z roku 2004 o rekordních 10 zemí najednou. Dalším úspěchem bylo také přijetí tzv. lisabonské strategie, která si dávala za cíl liberalizaci evropských ekonomik. Rozšíření se povedlo, lisabonská strategie již méně.
Velká Británie se proto nyní modlí, aby evropskou ústavu neschválila ještě nějaká další země. To by znemožnilo Francii a Německu obvinit jen Británii a přinutit ji z EU buď vystoupit nebo alespoň výrazně omezit britský vliv. Kdo by ale mohl Británii pomoci? Polsko? Dánsko? Nebo snad Česko?? Co se stane, když ústavu neschválí dvě či více zemí, neví dnes nikdo. Nedá se vyloučit, že by taková situace mohla vést k rozdělení Evropské unie na dvě (či více) skupin, a tak by vlastně ústava mohla Evropu znovu rozdělit, místo toho aby ji spojila…
Vedoucí katedry Evropské ekonomické integrace a hospodářské politiky na Institutu ekonomických studií FSV UK. V letech 1998 až 2001 hlavní ekonom Patria Finance.
(autor je externím spolupracovníkem Patria Online, jeho názory nereprezentují oficiální stanovisko společností skupiny Patria)