S rozšířením Evropské unie o osm postkomunistických zemí (plus o Maltu a Kypr), se obnovuje tlak na zamezení „nekalé sociální soutěže“. Především západoevropské odbory se tak obávají přílivu pracovníků z „nových“ zemí, že si vymohly ve většině zemí uzavření trhu práce na dlouhá léta. Nechme stranou otázku jak toto omezení jde dohromady s „fundamentálními svobodami“ EU, tj. volným pohybem zboží, služeb, kapitálu ale i lidí. Zajímavější je analýza, kam by mohly vést požadavky na „sjednocování“ sociálních standardů v Evropské unii, které se objevují i v návrhu evropské ústavy.
Nově přistupující země mají celou řadu ekonomických i sociálních problémů. Jejich ekonomiky jsou přeregulované, daně příliš vysoké, stát zůstává dominantní v příliš mnoha ekonomických oborech, atd. Nicméně jednu přednost tyto země mají: nízké mzdy, které pravdivě odrážejí produktivitu práce. Díky souladu mezd a produktivity v České republice (a přehnaně vysokým mzdám například v Německu) postaví Toyota novou továrnu u Kolína a ne u Stuttgartu a DHL bude mít svou evropsko centrálu v Čechách a ne v Rakousku.
„Standardizování“ by v evropských podmínkách mohlo znamenat jediné: tlak na rychlé zvyšování mezd v nově přistupujících zemích tak, aby odpadl „sociální dumping“. Důsledky rychlého růstu mezd, bez opory v růstu produktivity, jsou jasně viditelné v bývalé NDR. Mzdy těch, kteří pracují jsou slušné, ale 20% lidí marně hledá práci a řada dalších již rezignovala a ani nehledá.
V České republice je i dnes nezaměstnanost 10%, v Polsku a na Slovensku ještě více a je evidentní, že poslední, co trhy práce v těchto zemích potřebují, je rychlé zvyšování mezd bez odpovídajícího růstu produktivity práce. Pokud by tedy sociální unie měla vést k srovnávání mezd v rámci EU, šlo by o klasický příklad dobrého úmyslu, který dláždí cestu do pekla…
Ondřej Schneider
Vedoucí katedry Evropské ekonomické integrace a hospodářské politiky na Institutu ekonomických studií FSV UK. V letech 1998 až 2001 hlavní ekonom Patria Finance.