O tom, že sociální systém ovlivňuje míru nezaměstnanosti nepochybuje pravděpodobně nikdo. Až na několik málo výjimek pak nikdo nepochybuje ani o tom, že oba fenomény jdou ruku v ruce: čím velkorysejší je sociální systém, tím vyšší je míra nezaměstnanosti. Jako přesvědčivá ilustrace může sloužit srovnání nezaměstnanosti v sociálně „ohleduplné“ Evropské Unii a v „drsných“ Spojených státech. Zatímco v eurozóně dosahuje průměrná nezaměstnanost 8,8%, Američané si dělají starosti s tím, že míra nezaměstnanosti se zvýšila již na 6,1%. Z tohoto srovnání plyne, že zhruba 5 milionů Evropanů v aktivním věku je diskvalifikováno z trhu práce – ve srovnání s Amerikou - a to paradoxně proto, aby se zachovaly „sociální jistoty.“ Ve skutečnosti je rozdíl mezi Amerikou a Evropou ještě větší: míra nezaměstnanosti je totiž velmi nedokonalé měřítko efektivnosti trhu práce. Více vypovídá podíl ukazující počet lidí zaměstnaných z celkového počtu lidí v aktivním věku. (Aby vás úřad registroval jako nezaměstnaného, musíte podstoupit řadu administrativních úkonů, což řadu lidí odradí a ve statistikách nezaměstnaných se nikdy neobjeví.) I zde Spojené státy dominují, když ze stovky lidí v aktivním věku je zaměstnaných více než 70. V Evropě je to jen o něco nad 60 a tento podíl navíc stále klesá.
Řada ekonomických studií vede jednoznačně k závěru, že hlavním důvodem zhoršování problému nezaměstnanosti je sociální systém, který vytváří tzv. past chudoby, kdy se lidem s nižší kvalifikací nezaměstnanost téměř či doslovně „vyplácí“. Tato past chudoby je vytvořena systémem sociální podpory a pomoci, který rodinám garantuje určitý příjem, bez ohledu na to, zda příslušníci rodiny pracují, snaží se práci najít či prostě jen inkasují podporu.
Neefektivnost takového systému je evidentní, ať už analyticky či empiricky. Není náhodou, že ve Spojených státech funguje jiný sociální systém, který nepodporuje, tak jako evropský, dlouhodobou nezaměstnanost. I díky tomuto systému pracuje v USA mnohem více lidí a nezaměstnanost není takovým sociálním problémem jako v Evropě.
Základním kamenem sociálního systému je v USA princip tzv. daňových kreditů („Earned Income Tax Credit“), kdy vláda poskytuje sociální dávky ne těm, kteří nepracují i když mohou, ale těm, kteří si najdou jakoukoliv, i špatně placenou práci. Vyděláte si 500 dolarů měsíčně a stát vám k nim přidá. Nevyděláte si nic a stát vám nemá k čemu přidat. Zatímco v českém systému je vlastní aktivita penalizována (co si vyděláte, to vám stát odebere snížením sociálních dávek), rozumný systém vlastní aktivitu odměňuje a pomáhá i méně kvalifikovaným vydělat si vlastní prací prostředky na živobytí.
Další pozitivní efekty systému EITC jsou evidentní. Zatímco dnes se v Čechách vyplácí pracovat načerno a navíc žádat o sociální dávky, v reformovaném systému to je naopak: kdo nevykážete vlastní příjem, nebude mít nárok na sociální dávky. Dá se tedy očekávat, že oficiálně vykazovaná míra nezaměstnanosti by dále klesla díky tomuto efektu. Stát by v novém systému neplnil roli drába, který trestá aktivitu, ale naopak by k aktivitě občany vedl.
Je jasné, že sociální systém každé země musí brát ohled na ty, kteří si z vážných, převážně zdravotních důvodů na sebe vydělat nemohou. Pro ně je nezbytné setrvat u garance určitého příjmu. Avšak u lidí schopných práce není žádný důvod k odměňování zahálky a penalizaci aktivity. Systém, který takové motivace poskytuje není sociální, ale asociální a je třeba jej změnit.
Ondřej Schneider
Vedoucí katedry Evropské ekonomické integrace a hospodářské politiky na Institutu ekonomických studií FSV UK