Myšlenka stabilizační hospodářské politiky je založena na vyrovnávání fluktuací ve výkonu hospodářství od jeho potenciální úrovně. Jednoduché a jasné. Háček ovšem spočívá ve správném odhadu potenciálu. V tomto ohledu je velmi zajímavý nedávno zveřejněný materiál bruselského Centra pro evropská politická studia (CEPS). Podle CEPS kleslo tempo růstu potenciálního produktu v eurozóně z dřívějších dvou až tří procent na 1,2 - 1,8%. Pokud by tomu tak skutečně bylo, muselo by dojít k zásadní změně stabilizačních politik v eurozóně. Při poklesu tempa růstu hospodářského potenciálu by snaha o dosažení dříve obvyklých temp růstu znamenala permanentní přehřívání ekonomiky, které by mohlo vyústit v nekončící rozpočtové schodky, zhoršení vnější nerovnováhy a zvýšení inflace, přičemž míra té či oné makroekonomické nerovnováhy by závisela na použité kombinaci nástrojů měnové politiky. V tomto světle je pochopitelná zdrženlivost Evropské centrální banky s uvolňováním měnových podmínek. Za to na rozpočtovou situaci v Německu a Francii by se měla snést ještě tvrdší kritika než je tomu doposud. Uvolněnost fiskální politiky by se měla hodnotit podle strukturálního salda veřejných rozpočtů, a to by se při snížení potenciálního produktu výrazně zvýšilo (a naopak cyklická složka deficitů by klesla).
Zajímavé je srovnání s USA, pro které CEPS odhadl zvýšení tempa růstu potenciálního produktu z 2,5% na 3,5%. Srovnávání hospodářské politiky v eurozóně a USA by toto mělo vzít v potaz. Růst HDP v eurozóně nyní zaostává za tempem růstu potenciálního výstupu zhruba o 0,7 procentního bodu, v USA ovšem o 1,5 procentního bodu. Z této pozice lze obhajovat větší fiskální impuls americké vlády a nízké úrokové sazby Fedu. Mezi EU a USA je ještě jeden významný rozdíl - populační vývoj. Podle dostupných demografických projekcí se divergence v této oblasti bude nadále zvyšovat, a protože lidský kapitál spoluurčuje výkon ekonomiky nemůže EU očekávat, že dlouhodobě bude schopna s USA srovnat krok.
Správný odhad parametrů ekonomiky, podle nichž by se měla řídit hospodářská politika, je sice obtížný, ale nezbytný. Jak ale vlády členských zemí eurozóny vysvětlí svým občanům, že jejich životní úroveň neporoste tak rychle, jak byli zvyklí a že závazek z lisabonského summitu EU učinit z Evropy do konce tohoto desetiletí nejproduktivnější ekonomiku světa byl jen planým slibem?
David Marek