Reforma veřejných rozpočtů se zdá být nekonečnou studnicí pro práci novinářů a analytiků. Nový impuls do diskuse o fiskální reformě dnes vnesl ministr práce a sociálních věcí Zdeněk Škromach rozhovorem pro agenturu Reuters. Klíčovou myšlenkou jeho rozhovoru je odmítnutí razantnější verze fiskální reformy na základě obav ze zpomalení růstu české ekonomiky a ztráty popularity ČSSD. Podle něj by stačilo, aby kombinací výdajových škrtů a zvýšení daní u vyšších výdělků schodek veřejných rozpočtů klesl z 6,3% HDP očekávaných v letošním roce na 5,0% v roce 2006.
O ekonomických aspektech reformy veřejných rozpočtů jsme již několikrát psali, dnes se pokusme podívat na toto téma z trochu jiného úhlu pohledu. Zmínka o „politické sebevraždě“ při hodnocení razantnější formy rozpočtové reformy je k tomu vhodnou záminkou.
Obavy o krátkodobý negativní fiskální impuls jsou oprávněné, a tedy i obavy ze snížení přízně těch voličů, jimž by reformní kroky přinesly krátkodobě nějakou újmu. Nicméně z dlouhodobějšího pohledu by ekonomice prospěl zdravější stav veřejných financí, ať se na věc díváme z pohledu nákladů na obsluhu veřejného dluhu či vytlačování soukromých investic emisemi státních dluhopisů. Problém je v tom, že ministr je také jenom člověk maximalizující svůj „zisk“. Časovým horizontem jsou přitom další volby. Institucionální ekonomové si tuto skutečnost uvědomili již dávno. Teorií byrokracie se zabýval například americký ekonom William Niskasen. Mezi hlavní body jeho teorie patří následující body:
* Politik a byrokrat nejsou lidé bez vlastní motivace a bez touhy maximalizovat svůj zisk. Jejich zájem se soustřeďuje na maximalizaci: platu, nepeněžních požitků z úřadu, reputace, moci a rozsahu kompetencí.
* Vzhledem ke snaze dosáhnout těchto cílů se snaží státní byrokracie maximalizovat své rozpočty.
Dokud bude rozpočtová politika pevně svázána s politickým cyklem, budou se politici vládnoucích stran vždy pokoušet o dosahování zmíněných cílů, které se nemusí shodovat s dlouhodobou maximalizací společenského užitku. Proto je možná nejpřínosnějším prvkem navrhované reformy zavedení střednědobých výdajových rámců, jejichž smyslem by mělo být přetažení fiskálního plánování za horizont příštích voleb a zmírnit tak riziko časové nekonzistence fiskální politiky a jejího zneužití pro politické účely. Tvůrci návrhu reformy s neochotou politiků vzdát se možnosti dosahovat svých politických cílů částečně počítali. Proto můžeme v materiálu nalézt apel na kolektivní odpovědnost vlády za stav veřejných financí a temné scénáře nereformované fiskální politiky. Je otázkou, zda zbraně takového kalibru mohou prorazit imunitní systém všech rozhodujících politiků.
Předchozí vláda se často nechávala ústy svého předsedy pojmenovávat jako vláda sebevrahů, ač na tom nebylo za máku pravdy. Ministři současné vlády jsou alespoň upřímnější v tom, že své úmysly neskrývají za prázdná a nepravdivá hesla. Uvidíme, zda jejich upřímnost povede až k ostřejšímu střetu ve vládě, případně vládní koalici. Projednávání reformy veřejných rozpočtů by se mohlo stát další zatěžkávací zkouškou naší vetché vlády. Sázkové kanceláře by možná mohly zavést sázky na to, kolikrát bude v tomto volební období Poslanecká sněmovna hlasovat o důvěře vládě.
David Marek