Veřejné rozpočty, resp. jejich vyšší či nižší schodky se od 70. let minulého století staly dominantním problémem pro řadu zemí. Některé přivedla nezodpovědná rozpočtová politika až k bankrotu (kromě celé řady jihoamerických států to byl příklad Ruska v roce 1998, ale i situace Británie v polovině 70. let měla k bankrotu velmi blízko). Západoevropské země se rozhodly institucionálně zamezit opakování rozpočtových experimentů a přijaly napřed tzv. maastrichtská kritéria, která omezila maximální schodek veřejných rozpočtů na 3% HDP. Po vstupu do měnové unie pak dvanáct zemí EU přijalo tzv. pakt stability a růstu, který zdůrazňuje dlouhodobé aspekty rozpočtové politiky a jehož cílem je postupné vyrovnání rozpočtů všech členských zemí EMU. Tento pakt je často kritizován za zbytečně rigidní pravidla, která mají znemožňovat vládám pružně přizpůsobovat rozpočtovou politiku hospodářským výkyvům. Jenže pakt stability a růstu byl přijat právě po špatných zkušenostech s jednostrannou "pružností" rozpočtové politiky. Pro každou vládu je mimořádně lákavé zvyšovat výdaje a schodek v období oslabení ekonomického růstu. Když však přijde čas na pružnost druhým směrem, tedy zpřísnění rozpočtové politiky v období hospodářského oživení, vlády prokazují pozoruhodnou "nepružnost" a schodky ne a ne zmizet.
Zkušenost s takovýmto vývojem máme i my. Vláda rychle zvýšila schodek veřejných rozpočtů v letech 1999 a 2000, tvrdíc, že jde o reakci na ekonomickou recesi. Dnes, když ekonomika roste, se rozpočtové schodky dále zvyšují… Zdánlivě podobný, ale jak ukazujeme níže ve skutečnosti velmi odlišný je rozpočtový problém Polska. Není proto divu, že veřejné rozpočty většiny zemí střední Evropy, usilujících o vstup do Evropské Unie se poslední dobou dostaly do hledáčku Bruselu z důvodu vysokých schodků. Nominální schodky veřejných rozpočtů (tj. po započítání veškerých příjmů z privatizace) se v ČR zvýšily na 3,2% HDP v roce 2000 a v letošním roce se očekává schodek ve výši 5-6% HDP. V Polsku je vývoj podobný: v loňském roce schodek 2,2% HDP, letos již přes 4% HDP. Ministr financí odstupující polské vlády Jerzy Bauc pak způsobil malou paniku, když zřejmě z "vyjednávacích důvodů" v srpnu odhadl, že schodek by příští rok mohl dosáhnout 11% HDP. O několik dní později se ukázalo, že polský vládní rozpočet počítá se schodkem ve výši 4,5% HDP, nicméně osud ministra financí byl zpečetěn a byl odvolán. Český ministr financí může zatím spát klidněji, i když v Čechách již nejde o varování, ale o skutečnost: návrh ministerstva financí na státní rozpočet na rok 2002 počítá se schodkem veřejných rozpočtů letos ve výši přes 8% HDP a v roce 2002 dokonce v rekordní výši 9,3% HDP.
V Polsku ovšem fungují rozumná rozpočtová pravidla (na rozdíl od Česka, kde zvýšení schodku neznamená pro vládu vůbec nic, kromě verbální kritiky opozice) a zhoršující se vývoj veřejných rozpočtů znamenal povinnou modifikaci státního rozpočtu a také snížení vládních výdajů o 2,5% HDP. Výsledkem těchto opatření je snížení schodku, který by se letos měl dostat alespoň na úroveň 3,5-4% HDP. Nový ministr financí levicové vlády, Marek Belka, připravuje návrh rozpočtové reformy, která by vedla ke zvýšení daňových výnosů. Návrhy zároveň počítají s růstem výdajů rozpočtu maximálně o inflaci, což by mělo vést ke snížení výdajů státu o cca 1% HDP. Polské veřejné rozpočty tak sice příští rok zůstanou nad kýženou hranicí 3% HDP, nicméně evidentní skutečností je, že polská politická reprezentace, ať už pravicová či levicová, bere problém schodku veřejných rozpočtů vážně a že je schopna relativně rychle přistoupit k opatřením, která by tento problém měla zmírnit.
Srovnání s českou rozpočtovou politikou nemůže být výraznější. Schodky veřejných rozpočtů v ČR rostou několik let, rok po roce, bez ohledu na to, kdo tvoří vládu. Schodek rozpočtu se zvyšuje i v letech, kdy ekonomika roste a i v letech, kdy roste dokonce rychleji, než vláda při sestavování rozpočtu předpokládala. Vážnější, než samotný růst schodku, ačkoliv i ten již dosahuje alarmující úrovně, je bohorovnost, s jakou k tomuto problému přistupuje česká politická reprezentace. Vláda se soustřeďuje na zmenšování významu samotného státního rozpočtu a na vytváření dalších mimorozpočtových institucí, jejichž rozpočty jsou již mnohem méně sledované. Skutečností tak je, že Česká republika bude mít v letech 2001 i 2002 pravděpodobně nejvyšší schodky veřejných financí mezi státy OECD.
Srovnání polské a české situace tedy, podle našeho názoru, přináší nelichotivý obrázek české fiskální politiky. Na polské straně lze vidět snahu na nepříznivý vývoj rozpočtů reagovat rychle a nevyhýbat se ani nepříjemným rozhodnutím typu snížení výdajů. I polské veřejné rozpočty spoléhají na příjmy z privatizace, ovšem v podstatně nižší míře než české. Navíc, polský státní rozpočet nyní nese náklady důchodové reformy, která by měla do budoucnosti veřejné výdaje snížit a lze tak ospravedlnit používání privatizačních příjmů. České veřejné rozpočty jsou v hlubokém schodku, i když o reformách se zde mluvit nedá. Schodky se navíc prohlubují i když demografická i ekonomická situace je v roce 2001 velmi příznivá. Reakce vlády na zvyšování schodků je však apatická a veškeré problémy vláda odsouvá na rok 2003.
(Ondřej Schneider)