Americká centrální banka - Fed - snížila své sazby letos již o 2,75% a další snížení se očekává v srpnu (viz komentář „Kdy se vzpamatuje americká ekonomika?” z 16.7.). Americký prezident George Bush prosadil ambiciózní plán daňových úlev, který zahrnuje i vrácení 1,3 bil. dolarů, které dostanou Američané zpátky vyplacené ještě letos. Naproti tomu Evropská centrální banka snížila letos své sazby jen jednou (o 25 bps) a evropské vlády sice postupně snižují daně, ale o žádnou revoluci rozhodně nejde. Proč je reakce amerických politiků a centrálních bankéřů tak rychlá a masivní a proč jsou Evropané tak klidní? Přehání to Američané, nebo jsou Evropané trestuhodně flegmatičtí?
Evropští politici museli mít v druhé polovině 90. let z úspěchů americké ekonomiky smíšené pocity. Rostoucí spotřeba amerických domácností i firem sice pomáhala oživit evropskou ekonomiku, zatíženou nutností srovnat se do maastrichtských kritérií, nicméně Amerika jim byla všude dávána za vzor jako příklad úspěšné ekonomiky. Koncem století se k tomu přidalo ponížení, které někteří cítili, když americký dolar smetl novou evropskou měnu a ukončil sny o dominanci Evropy na světových finančních trzích.
Potíže americké ekonomiky a masivní ztráty přehřátých akciových trhů za oceánem proto jistě řadu Evropanů uklidnily: není žádný americký zázrak, jen krátká bublina, teď se ukáží výhody stabilnější (a sociálnější) Evropy. Něco na tom nesporně je. Evropa jako celek již dávno nerostla tempem okolo 5%, takže neměla tolik co ztratit. V Evropě jsou vyšší daně, které brání rychlejšímu růstu, jsou tu ale také vyšší vládní výdaje, které drží ekonomiku na nohou v okamžiku, kdy soukromí investoři snižují výdaje. Vlastnictví akcií je v Evropě mnohem méně rozšířené a pokles ceny akcií tak nepostihuje tolik domácností. A v Evropě bylo mnohem méně tzv. dot.com společností, které v letech 1998-2000 v USA vznikaly jako houby po dešti a jako houby nasávaly peníze od investorů, aby nakonec nevyprodukovaly ani dolar zisku.
Nicméně, ani tyto argumenty zatím nepřesvědčily investory a finanční trhy jako celek a evropská měna se stále potácí okolo hranice 85 centů za euro, tj. o více než čtvrtinu slabší než bylo na začátku roku 1999. Nezaměstnanost je v euro-zóně stále téměř dvojnásobná proti USA (8,3% vs. 4,5%) a konečně, ani předpověď růstu HDP není pro Evropany příliš optimistická: letos by sice ekonomika dvanácti zemí euro-zóny měla růst nepatrně rychleji než ekonomika americká (1,9% vs. 1,6%) , ale již v roce 2002 by podle očekávání trhů i mezinárodních institucí mělo být vše při starém: růst v Evropě (2,4%) bude nižší než v USA (2,9%).
Výsledkem je další přesun finančních prostředků do USA. Za druhé čtvrtletí roku 2001 se dále zvýšil podíl amerických akcií, které drží nejvýznamnější světoví investoři. Ve všech případech je objem prostředků alokovaný do amerických akcií nejméně čtyřnásobný než kolik je v evropských akciích (pokud britské akcie počítáme zvlášť). Populárnější jsou i americké dluhopisy: s jedinou výjimkou nemá žádná investiční společnost více dluhopisů denominovaných v euro než v dolarech, některé mají až 90% v dolarových instrumentech. Zatímco většina investorů na jaře americké dluhopisy dále nakupovala, všichni bez výjimky se zbavovali evropských dluhopisů. Nelze se divit, že v této situaci evropská měna euro nemá na růžích ustláno.
Evropský parlament situaci minulý týden nezlepšil, když zamítl návrh Evropské komise na sjednocení pravidel pro tzv. nepřátelská převzetí v rámci Unie. (Nepřátelská převzetí jsou taková, kdy se nabízející společnost obrátí přímo na majitele akcií společnosti, kterou chce převzít, a nesnaží se o domluvu se statutárními orgány této společnosti.) Návrh EK vznikal dlouhé čtyři roky, ale nakonec padl za oběť obavám především německých poslanců, kteří se obávali "nájezdu" cizích forem na německé podniky. Ty jsou nyní chráněny složitým systémem preferenčních akcií, křížového vlastnictví a možností úhybných manévrů v případě nabídky na nepřátelské převzetí, že úspěch britské Vodafone (která se loni získala německý Manesmann) byl citován téměř jako zázrak. Dalším často zmiňovaným cílem možného útoku byl Volkswagen. Ten však má mocného ochránce v německém kancléři Schröderovi, který byl dlouho členem dozorčí rady Volkswagenu. Možná že i to vysvětluje odpor německé vlády a poslanců proti návrhu Evropské komise.
Evropa se tak zřejmě "radovala" příliš brzo: v Americe sice možná praskla akciová bublina, ale americké firmy jsou stále napřed v organizaci práce, v efektivitě managementu a mají i výhodu v náročnějším institucionálním prostředí, které chrání drobné akcionáře a stimuluje firmy k co možná nejvyšší výkonnosti. Dokud se Evropa nevyrovná s těmito mikroekonomickými a institucionálními přednostmi Spojených států, bude odsouzena k druhotné roli ve světové ekonomice.
(Ondřej Schneider)