Síly, které hýbou trhem a rozhodováním investorů, jsou daleko od racionální optimalizace. Emocionální vlny přelévající se až za hranice investorské komunity můžeme i na našem trhu pozorovat při každém větším pohybu cen. A to, že tyto emoce nemusí nutně při rozhodování pomáhat, je asi každému jasné.
Jedním z tvrdých důkazů jsou např. studie porovnávající úspěch investorů s poškozením mozku a investorů "zdravých". Jejich závěrem je, že poškození mozku vedoucí k potlačení emocí vede k tomu, že tito investoři jsou ochotni brát na sebe větší riziko, nebojí se tolik ztrát a končí investorské hry s větším výnosem než investoři/hráči zdraví.
Zde zkušený investor může namítnout, že pokud např. při hře jeden hráč podstoupí větší riziko, jeho výnos by měl být vyšší, ale bez toho, aby byl klasifikován jako úspěšnější. Pokud např. investuji do rizikovějších akcií, měl bych mít vyšší výnos, bez toho, abych byl považován za lepšího (mimochodem slabina investičních her vůbec). Investoři s poškozeným mozkem ale byli lepší v jednoduchých hrách, kdy např. jim (a zdravým kolegům) bylo nabídnuto, že pokaždé, když vsadí na hod mincí dolar, při prohře ztratí jeden dolar a při výhře získají 2,5 dolaru. Optimální strategie při této hře 50:50 je jasná - stále sázet, protože pozitivní 50% výstup je vyšší, než druhý. Výrazně častěji (i když také ne vždy) v této hře ale investovali hráči s poškozeným mozkem a také vyhráli. Nenechali se tak často ovlivnit např. tím, že po sérii několika proher raději díky rostoucímu strachu několikrát vynechali - reagovali na předešlé výsledky, přestože jejich relevance pro další výstup byla 0.
Závěr, že ideálním investorem je stroj bez emocí a hlavně intuice, je ale chybný. Zatímco v dobře definovaných investičních hrách měli investoři s poškozeným mozkem jednoznačně navrch, jejich rozhodování související s financemi bylo v reálném životě mnohdy daleko od optima (údajně díky přílišné ochotě riskovat vedlo někdy až k osobním bankrotům). Nelze tak než konstatovat, že není špatné jít za hranice prostých optimalizací (pokud tyto jsou vůbec možné), ale "tak akorát". Zatímco např. jen těžko zpochybnit, že každý investor by měl mít určité portfolio a neměl by nosit všechny vejce v jednom košíku (tj. racionálně optimalizuje v tom smyslu, že při nákupu aktiv neplatí za riziko, za které platit nemusí), složení portfolia - odhad potenciálu jednotlivých složek - již lze jen těžko oprostit od toho, čemu se říká emoce. Nenechme se přitom mýlit složitostí modelů, sofistikovaností ukazatelů a jejich hlubokým teoretickým zdůvodněním a objemem historických dat někdy používaných při investičním rozhodování. Tyto sice budí dojem, že jde o racionální rozhodování, ale není tomu tak.