Předpis, který má skoro 2500 stran, je pojmenovaný podle senátora Chrise Dodda a kongresmana Barneyho Franka, kteří za jeho vznikem stáli. Zabránit investorské panice, která nastala před čtyřmi lety po pádu slavné investiční banky Lehman Brothers, a ochránit spotřebitele chce zákon mimo jiné i úpravou tzv. whistleblowingu. Tedy situací, kdy zaměstnanci upozorní příslušné orgány na nekalé praktiky, které se v jejich společnosti odehrávají. „Pískání na píšťalku“ zahrnuje širokou škálu situací a v podstatě nevylučuje ani případy, kdy zaměstnanec špinavosti nahlásí státním orgánům jen kvůli vidině vlastního prospěchu, třebaže by daný problém mohl řešit nejdřív se svým zaměstnavatelem. 

Dodd-Frankův zákon nabízí těm, kdo Komisi pro cenné papíry (SEC) sdělí informace, na jejichž základě získá Komise v následujícím řízení nejméně milión dolarů, odměnu až do výše 30 % z vymožené částky. Pro potenciální oznamovatele je to možná důvod pro radosti. Ne ale pro americké advokáty, kterými jsou v USA i podnikoví právníci.

Vzít, či nevzít?

Potíž je ve vzniklé kolizi mezi federálním Dodd-Frankovým zákonem, stavovskými advokátními předpisy vydávanými na státní úrovni, které upravují zejména povinnost mlčenlivosti a otázku konfliktu zájmů, a pravidly SEC prolamujícími v některých případech povinnost mlčenlivosti. Zatímco Dodd-Frankův zákon motivuje insidery k mluvení a pravidla SEC to advokátům v některých případech umožňují, stavovské předpisy přirozeně advokátům ukládají přísnou povinnost mlčenlivosti, kterou lze prolomit jen s výslovným souhlasem klienta. Soudní praxe bude proto muset brzy řešit střet mezi státní a federální úpravou. Na základě zkušeností z obdobných případů z minulosti se soudy zřejmě budou snažit posuzovat případy ve světle toho, který z konkrétních zájmů, jestli státní, nebo federální, má v daném případě přednost. 

U Dodd-Frankova zákona vše navíc zásadně komplikuje právě odměna, kterou by advokát za oznámení špinavostí mohl obdržet a která může ovlivnit advokátův úsudek. Tato situace může představovat konflikt zájmů. V takovém případě je advokát povinen žádat klienta, resp. zaměstnavatele o výjimku (waiver), bez které se musí zastupování vzdát. V soudní praxi však již existují i názory, že v některých případech konfliktu nelze výjimku udělit a potenciální nárok na odměnu z whistleblowingu může být žhavým kandidátem na rozšíření této kategorie případů.

České zákony mlčí

Whistleblowing není v USA ničím, co by veřejnost neznala, minimálně od poloviny 70. let, kdy režisér Alan Pakula s hereckou hvězdou Dustinem Hoffmannem ukázali na filmovém plátně ve Všech prezidentových mužích pozadí aféry Watergate. V českém prostředí jsme se díky všelidově oblíbenému „držení basy“ až dosud setkávali se zavržením každého, kdo „nedrží“, a proto mají označení „donašeč“ či „práskač“ poměrně daleko k honosně znějícímu anglickému pojmu. Nelze ale vyloučit, že se zavedením obdobného konceptu by se mohlo vše změnit. Nepochybně by obdobné opatření mohlo být například účinným nástrojem v boji s korupcí, kvůli které to Česká republika už několikrát „dotáhla“ až do světových médií. Zpráva Nejvyššího státního zastupitelství za loňský rok sice konstatovala, že se zřetelně zvýšil nárůst případů podplácení (o celých 73 obžalovaných osob), nikdo ale příliš nepochybuje, že reálná čísla jsou mnohem vyšší.

V současné době bohužel české zákony neřeší žádná specifika whistleblowingu. Zejména neposkytují oznamovateli žádnou konkrétní ochranu a záruky, aby se jeho krok neobrátil proti němu samotnému. O případné odměně přitom ani nemluvě. Na tom nic nemění ani skutečnost, že Česko podepsalo už před sedmi lety Úmluvu OSN proti korupci, která se mimo jiné ochranou těch, kdo „zapískají“, zabývá. Dodnes ji ale neratifikovalo.

Možná se to změní, byť ne asi v dohledné době. V červnu se otázkou whistleblowingu zabýval kabinet premiéra Nečase a do konce září by měl vzniknout věcný záměr zákona, jenž by se měl vztahovat na ty, kdo oznámí trestněprávní jednání u svého zaměstnavatele. Se schváleným zákonem se dá ale v nejoptimističtějších scénářích počítat nejdřív za rok či za dva. Prozatím si podnikatelé pomáhají sami. Whistleblowing dnes nalezneme v interních předpisech velkých firem a často jej provází i různé formy motivace k oznámení informací. Společnosti se tím navenek prezentují jako seriózní zaměstnavatelé, navíc tak mohou samy snadněji odhalovat jednání, kvůli němuž přicházejí o peníze.

Advokáti v Česku

Čeští advokáti jsou – podobně jako jejich kolegové v zahraničí – také vázaní mlčenlivostí. Existují ale výjimky, kdy advokát nejen může, ale dokonce musí některé údaje o svých klientech sdělit. Ukládá mu to především zákon o praní špinavých peněz vycházející z evropské směrnice a navazující stavovské předpisy. Tento zákon má za cíl především zabránit zametení stop po majetkových přesunech a na advokáty se vztahuje jen v úzce vymezených situacích. Obecně lze říct, že advokát je povinnou osobou tehdy, kdy se podílí na podnikání svého klienta. V praxi jde například o situace, kdy spravuje jeho peníze v úschově, nebo když za něj zakládá obchodní společnost. Naopak v mnoha běžných záležitostech, například když advokát zastupuje klienta ve sporu před soudem nebo poskytuje obecné právní poradenství, povinnosti dle zákona o praní špinavých peněz nemá.

V případě, že advokát provádí vymezené činnosti (například při úschově peněz či při zakládání společností v zastoupení klienta), mu ten samý zákon nakazuje oznámit České advokátní komoře (ČAK) podezření ze snahy o legalizaci výnosů z trestné činnosti nebo financování terorismu. Jako podezřelý obchod vidí například jednání klienta, který bezdůvodně převádí svůj majetek na jiné účty nebo provádí transakce v částkách, které jsou výrazně neúměrné jeho podnikatelské činnosti. Nejde ale o žádnou masovou záležitost. Průměrně se totiž údajně každý rok na ČAK obrátí s oznámením pouze tři advokáti.

Pokud by byla obdoba Dodd-Frankova zákona přijata v Česku, nelze vyloučit, že by se čeští advokáti dostali do podobně neřešitelné situace jako jejich američtí kolegové, pokud jde o konflikt zájmů. Zákon o advokacii totiž říká, že advokát je povinen odmítnout poskytnutí právní služby, pokud by jeho zájmy byly v rozporu se zájmy toho, kdo o poskytnutí právní služby žádá. Potenciál získání odměny za informace o činnosti klienta by takovým konfliktem nepochybně byl.