Ostražitý (sub)dodavatel si umí pohlídat, aby dostal za poctivou práci řádně zaplaceno. Už totiž ví, že se po uzavření smlouvy o dílo pustí do jakýchkoli víceprací až poté, co se na jejich provedení domluví formou dodatku ke smlouvě, který za normálních okolností neuzavře se stavbyvedoucím protistrany. Pouhé smluvní zakotvení víceprací bez dalšího však k zamezení veškerých platebních problémů postačovat nebude.

Pokud se totiž spolu se vícepracemi nesjedná i jejich cena, může se velmi lehce stát, že spokojená nebude ani jedna strana. Pojďme si to ukázat na praktickém příkladu: Během provádění díla vyvstane potřeba provedení víceprací. Zhotovitel a objednatel se na nich řádně dohodnou, nesjednají si však cenu za vícepráce. A to vědomě. Zhotovitel tak činí v domnění, že za vícepráce dostane zaplaceno dle stejné kalkulace jako za původní dílo, objednatel zase v domnění, že vícepráce budou provedeny bezplatně.

Co si potom počít? Odpověď lze najít přímo v obchodním zákoníku. Ten pro takový případ jasně stanoví, že objednatel je povinen zaplatit cenu „přiměřeně zvýšenou“. Doplňme, že pokud by se jednalo o omezení rozsahu díla, objednatel by byl povinen zaplatit jen cenu „přiměřeně sníženou“. Pro případ změny díla (např. použití jiného materiálu), by byl objednatel povinen zaplatit cenu „zvýšenou nebo sníženou s přihlédnutím k rozdílu v rozsahu nutné činnosti a v účelných nákladech spojených se změněným prováděním díla“. Zákon tak poskytuje ochranu oběma účastníkům smlouvy o dílo v případech, kdy jejich ujednání o změně smlouvy týkající se rozsahu díla je neúplné.

V našem případě se tedy pod ochranná křídla zákona dostává zhotovitel. Ale to neznamená, že ani on nepřijde zkrátka. Bude mít sice nárok na zaplacení víceprací, ale jenom do výše – slovy zákona – přiměřeně zvýšené ceny. Pojem „přiměřeně“ přitom není v zákoně blíže konkretizován, což sice dává větší prostor pro volnější úvahu s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, ale rovněž i pro riziko odlišnosti úvah obou stran, a tedy i následného sporu. V případě soudního sporu nelze navíc vyloučit, že soud by analogicky postupoval podle ustanovení upravujícího změnu díla, podle kterého při zvýšení ceny lze přihlédnout pouze k nutné činnosti a účelným nákladům. A taková výše bude zřejmě jen málokdy odpovídat představám zhotovitele.

V zájmu zhotovitele tedy je, aby k použití tohoto ustanovení docházelo jen výjimečně. Strany smlouvy o dílo by tedy měly dbát na to, aby při dohodě o změně rozsahu díla nejen precizně vymezily, v jakém rozsahu se dílo mění, ale vyjasnily i všechny související otázky včetně nové ceny díla. Jak bylo naznačeno, tento problém se netýká pouze sjednávání víceprací, ale i omezení rozsahu díla, jakož i kvalitativní změny díla.

Mnohé čtenáře jistě napadne, že popsaným problémům lze předejít již na počátku spolupráce. A to tím, že se do smlouvy o dílo zakotví dohoda o ceně pro případ, že se takovou dohodu při pozdějším sjednání změny díla uzavřít nezdaří. Toto řešení lze jistě doporučit. Avšak pozor. Zamýšlená dohoda o změně ceny musí mít formu konkrétního snížení či zvýšení ceny díla nebo alespoň stanovení způsobu určení příslušné změny ceny. Nestačí – což potvrdil v nedávném rozhodnutí i Nejvyšší soud ČR – pokud ujednání smlouvy o dílo upravují toliko postup, jímž lze dospět k dohodě o změně ceny díla, nikoliv řešení pro případ, že se takovou dohodu při sjednání změny díla uzavřít nezdaří. V takovém případě se pak použije zmiňované ustanovení o „přiměřené“ ceně.