Nejhorší celosvětová ekonomická bouře od roku 1930 možná začíná mizet, avšak na finančním horizontu se podle The Economist už vynořuje další mrak: Obrovský veřejný dluh. Například nové výpočty ekonomů z MMF naznačují, že veřejný dluh deseti nejbohatších zemí vzroste ze 78 % HDP v roce 2007 na 114 % HDP do roku 2014.
Dokonce i po skončení recese jen nemnoho bohatých zemí udělá změny dostatečné na to, aby zamezily růstu dluhu. Co je horší, dnešní exploze zadlužení probíhá těsně před sice pomalým, ale jistým růstem penzijních výdajů a výdajů za zdravotní péči stárnoucí populace.
V krátkém období jsou vládní stimuly financované dluhem základní protilátkou na náhlý pokles ekonomiky. Avšak v dlouhém období je dnešní postup neudržitelný. Poptávka po kapitálu ze strany státu časem vytlačí soukromé investice a sníží ekonomický růst. Ještě více znepokojující je však to, že míra nadcházejícího zadlužení by nakonec mohla donutit vlády k neplacení dluhů nebo k jejich umořování prostřednictvím vysoké inflace.
Starosti ohledně neschopnosti splácet se podle The Economist týkají slabších zemí eurozóny, zvláště Řecka, Irska, Itálie, Portugalska a Španělska, kde společná měna znemožňuje volbu jednostranné inflace. Obavy z inflačního umořování dluhu se soustředily na USA, kde výnosy z desetiletých státních dluhopisů dosáhly již téměř 4 % s tím, že v prosinci jejich výnos výrazněji nepřevyšoval 2 %. Velkou část tohoto zvýšení lze přičíst spíše víře v ekonomické oživení než znepokojení nad finanční situací. Přesto masivní deficity a dosud netestované důsledky dnešní monetární politiky Federálních rezerv (a také Bank of England), které tisknou peníze na nákup vládních obligací, vedou momentálně k obavám, že by americký dluh mohl být nakonec splácen i pomocí inflace.
Ať už jsou tyto obavy ospravedlněné nebo ne, mohou způsobit škodu jen samy o sobě. Např. další tištění většího množství peněz na nákup vládního dluhu by mohlo výnosy z dlouhodobých dluhopisů spíše zvýšit než snížit. Ale než aby se vlády bohatého světa ihned snažily prudce snížit vlastní deficity, je třeba, aby se věrohodně zavázaly, že se tak stane v okamžiku, kdy jejich ekonomiky začnou opět sílit. A vlády by se měly snažit o vyrovnání svých veřejných financí raději prostřednictvím škrtů výdajů než zvyšováním daní.
Následně je třeba podpořit důvěryhodnost těchto zásad pravidly a institucemi. Příkladem může být „Úřad pro rozpočtovou odpovědnost“ plánovaný ve Velké Británii, který by vládní plány nestranně hodnotil. Německo je zase připraveno podat návrh na ústavní změnu, jíž by počínaje rokem 2016 omezilo svůj strukturální rozpočtový deficit na 0,35 % HDP.
Přesto není silnějších a lepších signálů, než jsou dnes přijatá obtížná rozhodování. Jednou z priorit je zvýšení věku odchodu do důchodu, což by podpořilo daňové příjmy (tím, že lidé déle pracují) a omezilo budoucí penzijní výdaje. Dalším dobrým cílem je zdravotní péče. Zdá se paradoxní, že finanční krize může takto podpořit možnost významné změny. Pokud ne, na obzoru vyvstane další finanční katastrofa.
(Zdroj: The Economist)