Jaké poučení pro monetární politiku centrálních bank vlastně přinesl vývoj po roce 2020? Touto otázkou se na stránkách VoxEU zabývají ekonomové Patrick Imam a Tigran Poghosyan a zkoumají to, zda se v tomto období ukázalo jako lepší cílení inflace, či alternativní přístupy.
„Když v roce 2022 po celém světě prudce vzrostla inflace, mnoho lidí očekávalo, že centrální banky s režimem cílováním inflace (inflation targeting, IT) si povedou lépe. Jejich jasně definované mandáty, transparentní komunikace a důvěryhodnost měly podle tohoto pohledu znamenat pevnější ukotvení inflačních očekávání,“ uvádějí ekonomové. S prudkým růstem cen se ale podle nich tato výhoda ukázala jako prchavá.
Roli mohlo hrát to, že na rozdíl od minulých růstů inflačních tlaků, které byly taženy poptávkovou stranou ekonomiky, byl tento nárůst poháněn „masivními šoky na straně nabídky“. Ruská invaze na Ukrajinu totiž způsobila prudký nárůst cen energií a potravin. Tím se ještě zhoršila přetrvávající úzká hrdla v globálních výrobních vertikálách během pandemie. Centrální banky po celém světě se snažily reagovat, „ale jejich výsledky byly překvapivě podobné bez ohledu na to, zda oficiálně cílovaly inflaci, či nikoli.“
Tato zkušenost tak podle ekonomů znovu nastolila zásadní otázku: Jsou režimy cílování inflace ze své podstaty lepší v udržování cenové stability? Nebo mohou jiné přístupy přinést stejně dobré výsledky? Cílování inflace bylo přitom navrženo tak, aby ukotvilo očekávání a posílilo důvěryhodnost centrální banky. „Po více než tři desetiletí se tento rámec osvědčil ve světě, kde byla inflace převážně tažena poptávkou. Rok 2022 však představoval jinou výzvu s převážně nabídkovým inflačním šokem, který konvenční nástroje centrálních bank nedokázaly snadno zvládnout.“
Podle některých názorů dokonce může globální ekonomika vstupovat do období charakterizovaného častějšími a překrývajícími se šoky na nabídkové straně hospodářství. Šoky, které vyplývají z faktorů, jako je geopolitická fragmentace, změna klimatu a energetická transformace. Ke konkrétnějšímu srovnání různých strategií sledovaných centrálními bankami po roce 2020 ekonomové uvádějí:
Na globálním vzorku 33 zemí s cílováním inflace a 37 zemí bez cílování inflace se ukazuje, že inflace byla v zásadě podobná v obou skupinách. V průměru dosáhla na vrcholu asi 9 %. Přestože centrální banky s cílováním inflace utahovaly svou politiku agresivněji než banky bez cílení, inflace klesala srovnatelným tempem a dlouhodobá inflační očekávání zůstala v obou skupinách ukotvena.
Jinak řečeno, centrální banky s cílováním inflace reagovaly agresivněji, přesto byly výsledky v oblasti inflace v podstatě stejné. „Toto zjištění ostře kontrastuje s všeobecně uznávaným názorem, že cílování inflace poskytuje lepší kontrolu nad cenovým vývojem prostřednictvím vyšší důvěryhodnosti a lepší komunikace.“
Více v zítřejším Víkendáři.
Zdroj: VoxEu