Nejištěné závazky plynoucí z podrozvahových instrumentů, charakterizovaných produkty bez přístupu ke krytí úvěry centrální banky či stálými federálními zárukami, v prvním čtvrtletí roku dosahovaly 16 bilionů amerických dolarů a i tři roky po vypuknutí finanční krize objemem předstihují závazky klasického bankovnictví z obchodů podléhajících finanční regulaci. Ty v prvním čtvrtletí roku 2010 dosahovaly 13 bilionů USD. Čísla zveřejnila zpráva Fedu, podle které se nůžky mezi oběma objemy zúžily na poměr 16:13 z 20 ku 11 bilionům dolarů na konci roku 2008.
USA v průběhu finanční krize, u jejíhož zrodu stály právě produkty zařazované do „stínového bankovnictví“ typu CDS, CDO a dalších od hypoték, spotřebních úvěrů či i vládních dluhových papírů odvozených instrumentů s pozměněnou dobou splatnosti a hodnocením, vynaložily na řešení jejích dopadů formou půjček či garancí přibližně 11,6 bilionu dolarů, uvádí na základě svých dat Bloomberg. Podle dokumentu spoluautorů Zoltana Pozsara a Tobise Adriana byl v souvislosti krize „shadow banking system“ jen krátkodobě vynesen na světlo, aby byl po chvíli jeho aktuální rozvoj znovu skryt pod pokličku. Fed a další regulatorní instituce si podle nich musí odpovědět na otázku, zda chce nad tímto sektorem dosáhnout kontroly cestou jejich potlačení, nebo zařazením pod trvalou regulaci výměnou za možnost natažení záchranné ruky k Fedu v případě dalších otřesů. „Stínové bankovnictví“ jako finanční inženýrství konvertující riziková aktiva typu podřízených hypoték do zdánlivě bezrizikových krátkodobých produktů podle zprávy Fedu stálo u zlomu srpna roku 2007, vyžadujícího „výkup“ ze strany vlády. Stále více analytiků i ekonomického tisku v poslední době upozorňuje na návrat riskantních produktů na Wall Street. Na snadě je diskuze, do jaké míry vynuceného: pro ziskovost finančního sektoru je klíčové zůstat napřed například před nově schválenou finanční regulací. „Pro regulátory zase i za cenu řešení ex-post „předejít současným viděním „Velké Depresi II“ cestou podchycení dalších neočekávaných překvapení plynoucích z těchto produktů,“ vidí hlavní vzkaz zprávy Paul McCulley, výkonný ředitel největšího dluhopisového fondu na světě Pimco.
Bojovníci za regulaci, případně potlačení těchto produktů, srovnávají klasické bankovnictví kryté Fedem a FDIC a tyto produkty, které byly před vypuknutím krize na podzim roku 2007 kryty příslibem emitujících finanční institucí sehrát roli „věřitele poslední instance“ v případě, že by investoři nebyli schopni odprodat tyto instrumenty. A také institucemi typu „dluhopisové pojišťovny“ Ambic Financial Group či Financial, které měly pokrýt případné ztráty. Takové pojistky - viděním roku 2007 jištěny neotřesitelnými institucemi - umožňovaly instrumentům získávat s posvěcením hlavních ratingových agentur hodnocení „AAA“. Systém se sesypal po ztrátě likvidity vlivem otřesení důvěry v tyto institucionální pojistky, uvádí zpráva.
Jednou z cest usilujících o opakování domina je podle zprávy změna požadavků ze strany Financial Accounting Standards Board a komise pro cenné papíry SEC, přenášející většinu z těchto produktů z podrozvahy do horní části bilance. Až k tomu dojde, systém stínového bankovnictví podle autorů zprávy vymizí. „Během poslední dekády rozvoj stínového bankovnictví poskytoval zdroje nepříliš drahého financování cestou několikastupňové konverze a dosažení nižšího rizika skrze neprůhlednost vůči původnímu aktivu a cestou změny dlouhodobého na krátkodobé aktivum,“ uvádějí další spoluautoři zprávy Adam Ashcraft a Hayley Boesky s tím, že například typická proměna 30leté hypotéky na dluhový instrument s hodnocením „AAA“ vyžadovala zapojení několika nezávislých finančních institucí a sedm konverzí mezi původním dlužníkem a novým majitelem dluhu. Vlna boje za regulaci CDO, CDS, MBS a dalších derivátů navázaných na nemovitostní či spotřebitelský sektor má však také háček, vzbuzující otázky spojené s dopady tohoto boje v současné době charakterizované eskalací vládních dluhových problémů a bobtnáním amerického vládního dluhu. Tyto produkty totiž v oné poslední dekádě také z velmi významné části pomohly financovat schodek bilance Spojených států cestou vytvoření dolarových krátkodobých dluhových papírů, které s prestižním hodnocením „AAA“ pak kupovali zahraniční investoři a stali se "standardní" součástí financování vládních dluhů (viz střípky v podobě kauzy CDO Goldman Sachs vs. Řecko a další). „To je důvod, který zprávu odsuzuje do role zajímavého historického dokumentu, který víc než co jiného ukazuje, co Fed dělal špatně,“ uvádí šéf Institutional Risk Analytics, Christopher Whalen. „Je vzpomínkou na to, jak jsme během čtyř až pěti let odčerpali z ekonomiky objem bilionů dolarů, které nebudou ničím nahrazeny,“ dodává.
(Zdroj: Bloomberg, CNBC)