Deutschezóna

V dnešní době máme za sebou již velký počet vysoce kvalifikovaných zamyšlení na téma stavu a budoucnosti eurozóny (viz například poslední díla od pana Roubiniho). Je tak těžké přijít vůbec s něčím alespoň trochu zajímavým. Trochu paradoxně to snad může být krátké poukázání na vývoj jedné z nejzákladnějších ekonomických veličin.

Graf ukazuje vývoj nezaměstnanosti na evropském severu a jihu (kam analytici Natixis, z jejichž dílny je, zařadili i svou domovinu – Francii). Vývoj na severu ukazuje, jak po roce 2001 nezaměstnanost rostla a až po pěti letech začala klesat. Ne náhodou bylo zejména v Německu posledních cca deset let obdobím relativně nízkého růstu mezd a zvyšování konkurenceschopnosti. Jih od roku 2000 naopak jen s mírným zhoupnutím nahoru prodělal masivní pokles nezaměstnanosti. V roce 2008 se zde ale situace dramaticky zhoršuje. Eurozóna je tak dnes opět zemí dvou výrazných protipólů – jih čelí nezaměstnanosti kolem 12 %, zatímco sever se těší nezaměstnanosti méně než poloviční. Konečný stav je tak stavem výchozím, jen ještě extrémnějším.




Co se týče nezaměstnanosti, která je v určitém smyslu tím nevýznamnějším ekonomickým indikátorem, je tedy eurozóna již nyní naprosto rozdělena na dva extrémy. A je to právě nezaměstnanost, co dobře vystihuje potenciál pro sociální nepokoje, zlomový a nevypočitatelný vývoj politiky ...

Dovolím si tvrdit, že pokud by nezaměstnanost v USA dosahovala 12 %, cílení nominálního HDP (viz např. „Přijde monetární revoluce?“) by bylo i středním proudem ekonomů považováno za naprosto relevantní krok. Pokud by naopak klesla pod 6 %, ani o dalším QE by nesmělo padnout ani slovo a Fed by musel rychle zmenšovat svou rozvahu a zvyšovat sazby. Tím se snažím poukázat na to, jakému dilematu teoreticky čelí ECB. „Teoreticky“ píšu proto, že historicky je dobře patrné její chození na ruku Německu. Stačí se podívat například na druhý graf, který ukazuje Taylorovo pravidlo (odhaduje „optimální“ sazby na základě inflace a nezaměstnanosti) pro jádro (tedy hlavně Německo) a periferii:




Do roku 2011 vstupovala ECB s nevídaným kompromisem mezi tím, co by vyžadovalo Německo a spol. na straně jedné a periferie na straně druhé. To by nás ale asi při 12 % nezaměstnanosti asi neuklidnilo.

Minule jsem poukazoval na úvahu Tima Duye („ECB svázána německo-francouzskými plány na novou Evropu“). Ta mimo jiné říká, že ECB nyní nechce stanovovat strop pro výnosy italských a španělských dluhopisů, aby v nové eurozóně (Německo a spol.) neskončila s rozvahou plnou špatného dluhu zemí mimo tuto novou unii. Výše uvedený graf ukazuje, že její postoj začal být protiperiferní možná již krátce po vzniku unie. Proti oné úvaze, která se mi jinak dost líbí mám ale jeden protiargument: Dokonalá menší deutschezóna s čistou ECB (respektive DCB) by měla dokonalou měnu, což je při dnešních soutěžích ošklivek věc téměř nevídaná. A že by německá exportní mašina chtěla řešit problémy švýcarského typu?


Pozn.: Jiří Soustružník je aktivní investor a témata, o nichž píše, mohou souviset s jeho investicemi. Jeho sloupky nejsou poskytovány jako investiční doporučení. Autor je externím spolupracovníkem Patrie, jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.