Zase jednou byla nebyla jedna bramborová ekonomika – hypotetická vesnice někde na vysočině s pár řemeslníky a zemědělci. Nejdříve si všichni vyměňují zboží a služby přímo – barterem. Pak se postupně rozšíří používání stříbrňáků. Jde o opuštěnou vesnici, množství kolujících stříbrňáků se nemění, ceny jsou stabilně nastaveny jak na relativní úrovni (pytel brambor vs. hodina zedníkovy práce vs. okování koně...), tak co se týče celkové cenové hladiny. Produkce se v čase moc nemění a s daným počtem stříbrňáků se nemění ani cenová hladina. Všichni jsou spokojeni.
Jedna z velkých sedláckých rodin se najednou rozhodne, že by bylo dobré více spořit, protože se jí zdá, že úroda bude příští rok menší. Pod polštářem tak už nedrží 100 stříbrných jako obvykle, ale 200. Očekávání nižší úrody se navíc rychle rozšíří po celé vsi a pod matrací nyní drží dvojnásobek všichni. Po vsi nyní koluje jen polovina stříbrňáků ve srovnání s předchozím rokem (vzrostla poptávka po likviditě, zmenšila se rychlost oběhu peněz).
V ideálním světě, respektive vesnici, by okamžitě klesly ceny služeb a produkce na polovinu – pytel brambor by již nestál 6 stříbrných, ale 3, atd. Ceny by tedy klesly tak, aby odrážely nový objem „pracujících“ peněz a produkce by se nezměnila. Tato vesnice ale ideálním světem není a menší objem kolujících peněz znamená jediné – menší poptávku projevující se menší produkcí a jen velmi pomalým poklesem cen*.
Lid začíná reptat, sejde se vesnická rada a dojde k závěru, že řešením by mohlo být zvýšení počtu stříbrných – pokud nyní drží vesničané pod matrací dvojnásobek toho co dříve, dorovná se počet stříbrných v oběhu tak, aby jich „pracovalo“ stále stejně a produkce neklesala. Spořící vlk se nažere a produkční koza zůstane celá. Problém je v tom, že stříbrných je omezené množství. Starosta tak navrhne, aby stříbrné vyměnili za papírové, jejichž objem budou moci měnit v případě, že se prudce změní objem skutečně kolujících peněz. Návrh byl schválen.
Jak se dohodli tak učinili. Lidé si dokonce zvykli na to, že platí něčím, co je kryté „jen“ důvěrou v to, že to ostatní přijmou jako prostředek platby. Rada z počátku měnila objem peněz jen v případech prudké změny poptávky po likviditě a eliminovala tak prudké propady aktivity a s nimi spojenou bídu**.
Postupem času si ale rada začala s objemem peněz hrát trochu více, než je zdrávo. Měla hlavně tendenci k jeho přílišnému nafukování, aby lid byl spokojen a ona měla zajištěnou svou popularitu. Stále častěji se tak objevoval vysoký růst cen produkce i aktiv. Občas se dokonce objevily podivné způsoby rozdělování nových peněz. Lidé byli rozhořčeni. Zapomněli ale také na to, jaké problémy přinášelo používání stříbrňáků a část z nich tak začala volat po jejich opětovném používání. Část zase chtěla ponechat papírové peníze, ale s tím, že jejich množství bude jasně určeno nějakým vzorcem a nebude o něm rozhodovat rada. Objevili se i takoví, kteří navrhovali, aby si každý mohl používat, jaké peníze chce, že nakonec zůstanou jen ty skutečně fungující. A část lidí zase tvrdila, že je nutno ponechat současný systém, protože ten je ze všech možností nejlepší. A tady tahle pohádka zatím končí.
V jednom z minulých sloupků jsem psal, že po zkušenostech se současným monetárním systémem z minulých let je pochopitelné, že jsou slyšet hlasité hlasy po jeho změně. Návrhů je mnoho. Sám si problém rámuji tak, že v extrémech jde o volbu mezi rigiditou stříbrňáků a zlaťáků (malá zneužitelnost ale také nemožnost reagovat) a flexibilitou dnešních peněz (zneužitelnost ale také možnost reagovat). Možná jsme poučitelní, možná ne. Jak vše skončí, neví nikdo, víme jen to, že se pohybujeme v dosud neprobádaných monetárních vodách.
*Množství produkce v ekonomice krát její cena se rovná objemu peněz v ekonomice násobené rychlosti jejich oběhu (Q x P = M x V). Tuto popisnou rovnici můžeme opatrně použít i pro popis kauzalit: Pokud se např. zmenší rychlost oběhu peněz, znamená to efektivně pokles poptávky, který se projeví buď poklesem cen a/nebo produkce.
**V ideální ekonomice existují v principu dva vzájemně propojené mechanismy, kterými by se vesnice s poklesem objemu peněz, či rychlosti jejich oběhu tržně vypořádala. Prvním z nich je rychlý pokles cen (nastavení cen na novou rychlost oběhu – novou poptávku po likviditě). Druhým je pokles sazeb – požadované návratnosti u investic. Tj. spořílci by se měli snažit peníze pod matracemi snažit rozhýbat tím, že je někomu půjčí a dostanou za ně úrok. Tento převis úspor by vyvolal pokles požadované návratnosti investic až do bodu, kdy by investice vstřebaly všechny nadbytečné úspory. V reálu se ale spořílci takto natlačit svou likviditu do rizikových projektů snažit nebudou (spoří proto, že čekají, že bude hůř a investicím se nepovede). A poptávka po úsporách ze strany investorů ani s klesající sazbou neporoste a to ze stejného důvodu. Jinak řečeno, v ideálním světě se investuje tolik, kolik se uspoří. V reálném je tomu naopak – uspoří se jen tolik, kolik se investuje (zbytek zamýšlených úspor leží ladem a produkt klesá).
Pozn.: Jiří Soustružník je aktivní investor a témata, o nichž píše, mohou souviset s jeho investicemi. Jeho sloupky nejsou poskytovány jako investiční doporučení. Autor je externím spolupracovníkem Patrie, jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.