Španělsko pravděpodobně zažádá u EFSF o pomoc, která bude vázána na splnění přísných podmínek. Cílem bude přesvědčit ECB, aby nakupovala španělské vládní dluhopisy. Situace v Itálii je ale rozdílná. Tato země by se neměla podvolit EFSF a podmínkám, které jsou s pomocí spojeny s cílem dosáhnout nákupů italských vládních dluhopisů ze strany ECB. Mnozí na trhu sice volají po tom, aby Itálie požádala o pomoc spolu se Španělskem, tento krok by ji však umístil na stejnou úroveň jako Španělsko. Na té ale Itálie není.
Itálie by se měla vyhnout pomoci ze strany EFSF z několika důvodů. Neprošla si žádnou bublinou na realitním trhu, její banky jsou oslabené recesí, ale jejich rozvahy nejsou zatíženy hromadou špatných hypotéčních úvěrů. Její veřejné zadlužení dosahuje 123 % HDP, což je extrémně vysoko. Vláda však dosahuje primárního přebytku, který letos dosáhne 3,4 %. Španělsko naopak dosahuje deficitu ve výši 3,3 %. Čistá zahraniční pozice Itálie je vyrovnaná, Španělsko dosahuje deficitu běžného účtu, který se za posledních deset let přiblížil 10 % HDP.
Pokud by Italové vyměnili svá zahraniční aktiva za domácí vládní dluhopisy, Itálie by vypadala stejně jako Japonsko – vysoce zadlužená země, kde je ale veškerý dluh držen domácími subjekty. Částečně k tomu již došlo v rámci LTRO, protože v jeho důsledku podíl dluhu držený zahraničními subjekty klesl ze 45 % na 34 %. Současná vláda technokratů pak čerpá svou legitimitu ze schopnosti vést zemi v těžkých dobách. Ztratila by ji ale ve chvíli, kdy by zažádala o pomoc zvenčí. Veškerá snaha Maria Montiho by přišla vniveč a Itálie by byla zpět na začátku.
Ve chvíli, kdy Španělsko přijme podmínky EFSF a ECB začne nakupovat jeho dluhopisy, tlak na italské dluhopisy vzroste. Montiho vláda tak potřebuje plán. Ten by měl mít dvě části. Itálie by měla snížit objem nově vydávaných střednědobých a krátkodobých dluhopisů a potřebné finance by měla získat prodejem aktiv. Vláda totiž stále vlastní velkou část obchodovaných firem, jako je , či Finmeccanica, a ty by měla prodat. Akciový trh se nachází pod tlakem, ale vláda za nové finanční zdroje platí příliš mnoho. K tomu drží spoustu nemovitostí, které bude těžší prodat, ale není to nemožné. Po představení jasného programu prodeje aktiv pak vláda může získat přechodné financování od Cassa Depositi e Prestiti, což je vládní instituce financovaná spořícími účty.
Po velkém privatizačním programu z 90. let italská vláda váhala s prodejem dalších státních aktiv. Stigma, které by sebou nesla žádost o pomoc z vnějšku, by mohlo být motivací k opětovnému nastartování prodejů. Nic z uvedeného sice nevyřeší fundamentální problém daný desetiletím pomalého růstu. Vláda by ale získala čas. A ti, kteří se snaží dostat Itálii k EFSF, se tím jen snaží vyvolat předčasné volby, ke kterým by tento krok nakonec vedl. Jejich motivací je snaha o to, aby současná vláda nemohla přikročit k ohlášenému snížení výdajů.
Uvedené je výtahem z „Avoiding an Italian bailout: Why and how“, autorem je Francesco Giavazzi.
(Zdroj: VOX)