Inflace jako nárůst všeobecné cenové hladiny zboží a služeb v ekonomice v určitém časovém období je ukazatelem ostře sledovaným po celém světě. Příliš mnoho, stejně jako příliš málo, je považováno za škodlivé. Průvodními jevy vysoké inflace jsou snížení hodnoty peněz a snížení tendence obyvatelstva spořit. V případech opravdu vysoké inflace je to rovněž vymizení zboží z obchodů (než zdraží) a nahrazení platné měny státu v oběhu měnou cizí (dolarem) nebo jinými platidly (zlatem). Pozitivní na vysoké inflaci je snad jen to, že stimuluje investice do nefinančních projektů. Cynici k tomu ještě podotknou, že z pohledu vlád, které se všude ve vyspělém světě potýkají s obrovskou státní zadlužeností, je vysoká dlouhodobá inflace jediným nástrojem, jak tento státní dluh efektivně umořit a všechny snahy centrálních bank v posledních letech jsou tedy motivovány právě tímto cílem. Krátkodobé oživení ekonomiky je v tomto snažení prý až sekundární.
Pravým opakem vysoké inflace je deflace. Deflace je jev poměrně řídký, a pokud je krátkodobá, nemusí být nutně škodlivá. Při dlouhodobějším trvání se ovšem může vyvinout v deflační past. Ta se projevuje tím, že trvale klesající ceny vedou ke snížení tržeb a případně zisků v businessu, který je pak většinou nucen snižovat náklady. To je řečeno poněkud eufemisticky, mluvíme tady samozřejmě o propouštění nebo snižování mzdy zaměstnanců. Takto vyvolaný růst nezaměstnanosti a pokles mzdy pak následně snižuje spotřebitelskou poptávku, což vede k dalšímu snižování cen ve stále rychlejším tempu a celý cyklus se spirálovitě opakuje.
Ekonomové se obecně shodují v názoru, že vysoká míra inflace je způsobena nadměrným růstem peněžní zásoby. To, že kvantitativní easing, kterého se dopouštějí centrální banky po celém světě v čele s americkým Fedem již od roku 2009 prakticky bez přestávky, musí nutně s sebou přinést značný růst peněžní zásoby, je bez diskuse. Po několik posledních let na to také investoři reagovali nákupem zlata a to až do chvíle, kdy zlato dostoupilo na tak vysoké hodnoty, a hlavně na tak dlouhou dobu, že k němu prostě opět ztratili důvěru. A to i přesto, že nic podstatného se v měnové politice centrálních bank nezměnilo. V některých zemích, jako například Indii, která je sužována vysokou inflací již nyní, investoři stále zlato kupují. Jinde se vrátili k dolaru, protože americká ekonomika začala vykazovat jakési marginální zlepšení, a samozřejmě také k akciím, které samy o sobě by měly poskytovat protiinflační ochranu. Nicméně když Ben Bernanke v polovině června naznačil, a nebo si investoři spíše mysleli, že naznačil, že kvantitativní easing v USA končí, akcie během dvou týdnů spadly dolů tak střemhlavě, že se člověk musí vážně poškrábat na hlavě a ptát se, kolik přesvědčení investoři vlastně drží o čemkoliv. Pár komentátorů ostatně již v poslední době podotklo, že trhy reagují přemrštěně na sebemenší signál, a to nejspíše v důsledku tápání o směru dalšího vývoje.
To platí ostatně i o inflaci. Inflace je velmi vrtkavá proměnná a v posledních pěti letech prostě odmítla se chovat tak, jak bylo očekáváno.
V USA je oblíbeným měřítkem inflace takzvaný core PCE, což je cenový index osobní spotřeby bez jídla a energie. Jak se ukázalo minulý týden, vzrostl za poslední rok tento ukazatel jen o 1,1 procenta namísto plánovaných 2 procent. V reakcích na tento fakt se hned místo inflace znovu objevil strašák přinejmenším krátkodobé deflace. Kdyby se deflace skutečně projevila, znamenalo by to, že namísto plánovaných nákupů aktiv v hodnotě asi 85 miliard dolarů na podporu růstu ekonomiky by Fed měl dělat přesně to opačné, tedy aktiva prodávat.
Ale však ona se nám ta inflace asi zase brzy vrátí do těch správných mantinelů a všichni si oddechnou. Proč by měla?
Především je tady pár faktorů, které přestože způsobují tento propad růstu inflace, jsou patrně jen pomíjivé. Kromě toho velmi záleží i na tom, jakým způsobem se míra inflace měří. Cenové indexy, z nichž nejpoužívanějšími jsou index spotřebitelských cen (například v USA již zmiňovaný core PCE) a index cen výrobců, jsou statistické ukazatele přímo nás vyzývající k manipulaci (to je skoro určitě případ vládních statistik vydávaných různými světovými režimy včetně těch největších jako komunistická Čína), nebo přinejmenším k nepřesnému popisu reality. A pokud měříme něco nepřesným způsobem, získáme samozřejmě zkreslené údaje a smysl celého cvičení se jaksi ztrácí.
Když se třeba podíváme na americký spotřebitelský cenový index CPI, tedy cenový index, který zahrnuje i potraviny a energii, ten vzrostl za stejné roční období o 1,6 procenta. Medián stejné veličiny, který odstraňuje položky s velkými cenovými změnami, dokonce o 2,1 procenta. PCE přitom jen o 1,1 procenta.
Jak je to možné? Jedním z rozdílů mezi CPI a PCE je váha, kterou dávají různým položkám v tom svém jakémsi průměrném spotřebním koši průměrného spotřebitele (což je samozřejmě osoba, která vůbec neexistuje, nikdo se průměrně nechová). CPI dává tedy více váhy nákladům na bydlení, které v USA konečně po dlouhé době začaly růst, zatímco PCE více reflektuje výdaje na zdravotnictví. Každý index je počítá jiným způsobem. CPI zahrnuje jen účty za lékaře a léky, které platí spotřebitelé, zatímco PCE i ty, které hradí zdravotní pojišťovny. Co je správnější postup? Myslím, že z toho je již jasné, proč je měření míry růstu inflace problematické.
Dalším důvodem, proč je pravděpodobné, že inflace vyskočí zase zpátky, je fakt, že trhy si to, zdá se, také myslí (tedy poté, co se vzpamatovaly z přílišného analyzování úmyslů Bena Bernanka). To samo o sobě nejspíš stačí, protože pokud lidé očekávají růst cen, požadují vyšší mzdy a sami tak často ten cenový růst, tedy inflaci, způsobí.
A proč by inflace teď vůbec měla klesat, když vydržela růst po celou tu dlouhou krizovou dobu od roku 2009, a světová ekonomika, i když se stále ještě potácí, přece jen už teď trochu roste? V USA je to růst sice průměrný, ve výši 2 procent, ale růst to je.
Můj vlastní názor zůstává stále stejný a formulovala bych jej asi takhle: přes veškerou sofistikovanost různých metod měření výkonnosti ekonomiky, přes provázanost globálních trhů a faktu, že většina současného obchodování se děje díky pokynům z velmi komplikovaných počítačových programů, které neznají odpočinek a jedou prakticky 24 hodin denně (computer trading), záleží nejvíce ze všeho na obecné náladě investorské populace. Pokud tato je naladěna pozitivně a věří v růst, vyloží nebo omluví si všechny ukazatele tak, aby vyzněly pozitivně a růst se dostaví. Pokud mají investoři spleen nebo hrůzu z dalšího vývoje, i sebemenší náznak potenciálních problémů se nafoukne jako bublina a trhy se řítí střemhlav dolů.
Nejužitečnější je tedy sledovat finanční zpravodajství. Ne ale kvůli tomu, jaká je zrovna míra inflace nebo jestli Čína je 0,25 procenta pod nebo nad očekávaným růstem HDP. Místo toho je potřeba se dívat na to, jakým způsobem se zprávy prezentují. Pokud obecně vyznívají negativně, opravdu se neradujme, trhy budou nic moc. Pokud z tónu zpravodajství ucítíme optimismus, je to sebenaplňující proroctví. Nic víc sofistikovaného v tom nehledám…