Oblíbenou zábavou nás sledujících dění na finančních trzích je porovnávání návratností toho a onoho (často ve spojení s myšlenkou „kdybych byl býval...“). Pokud se pak bavíme o návratnostech hlavních skupin investičních aktiv dosažené během posledních deseti let, bývá za jasného vítěze považováno obvykle zlato. Podobnou řečí hovoří i následující obrázek, který vedle akcií zastoupených indexem FTSE 100 a zlata obsahuje i dvě záhadné položky: PCL a KFLII:
Ono PCL je index prémiových nemovitostí v centru Londýna a KFLII je Knight Frank’s Luxury Investment Index. Tedy index odrážející pohyb „luxusních“ investic. Ty jsou v žebříčku hned za zlatem. Jejich seznam spolu s roční, pětiletou a desetiletou návratností ukazuje tabulka. V řadě za sebou tu máme starožitný nábytek, hodinky, čínskou keramiku, klenoty, víno, umění, mince, známky a klasické automobily. A právě ty jsou se svými 430 % za deset let absolutním vítězem závodu o nejvyšší návratnost (dominují i v kategorii jeden rok a pět let). Daleko za nimi se pohybují známky a mince, tyto dvě kategorie už jsou na zhruba podobných úrovních jako zlato.
Místo vína si dám radši pivo, sběratelství mi nikdy neučarovalo, takže hlubší posouzení uvedeného nechám na čtenářovi. Skoro až povinností je ale při hovorech o návratnostech pohled na riziko. Proto jsem pod tabulku přilepil graf s desetiletou cenovou volatilitou. Můžeme namítnout, že nás by měla spíše zajímat nějaká beta – tedy měřítko ne celkového, ale systematického rizika (které ukazuje to, jaká je rizikovost aktiva po přidání do celého investičního portfolia). Ty bety nemám a navíc se domnívám, že silná orientace na systematické riziko je často těžko ospravedlnitelným optimismem.
Z grafu je vidět, že zdaleka nejrizikovější (cenově nejvolatilnější) jsou umělecká díla, víno a zlato. Akcie jsou až za nimi a na úplně opačném konci spektra je nábytek, hodinky, mince a známky. Korelace mezi rizikem a realizovanou návratností tak není zrovna nejsilnější. Auta s oněmi 430 % jsou pak, co se týče rizika, někde uprostřed a znatelně pod akciemi. Pokud bychom tedy spočítali o riziko upravenou návratnost, lesk nablýskaných starých vozů by byl ještě větší.
Z hlediska rizika to ale přece jen není tak jednoduché. I pokud nám cena uměleckého díla výrazně klesne, stále se můžeme utěšit pohledem na něj (pokud tedy nekupujeme něco, co se nám samotným nelíbí). Ještě lepší je to s vínem – smutek nad klesající cenou můžeme utišit právě předmětem, jehož cena klesá. Mohli bychom tak hovořit o určité formě put opce – pod určitou úroveň nemůže hodnota těchto aktiv klesnout.
Při pohledu na to, jak každým dnem klesá hodnota nově zakoupeného automobilu, pak ekonomicky uvažující jedinec musí konstatovat, že jsme svědky klasické J-křivky: Věk nejdříve škodí, pak nastává bod zlomu a od určitého bodu léta prospívají. Ovšem za předpokladu odpovídající péče (kéž by to tak bylo s námi). Doba rozpadu železa je prý kolem 1,5 milionu let, takže veteráni z počátku, či první poloviny minulého století mají před sebou ještě dlouhou „investiční“ cestu. Pokud vás to navnadilo, tak podle mostexpensive.com jsou nyní nejdražšími auty 937 Bugatti Type 57S za 4,4 milionů USD, Peter D. Williamson Bugatti Type 57S Atlantic za 30 - 40 milionů USD, 1934 “Star of India” Phantom II za 13 milionů USD, 1957 Ferrari 250 Testa Rossa za 12,4 milionů USD, či 1961 Ferrari 250 GT California Spyder za 10,8 milionů USD.
Pozn.: Jiří Soustružník je aktivní investor a témata, o nichž píše, mohou souviset s jeho investicemi. Jeho sloupky nejsou poskytovány jako investiční doporučení. Autor je externím spolupracovníkem Patrie a jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.