Jak se rok 2013 chýlí ke konci, zdá se, že světová ekonomika bude mít i nadále zařazen nízký rychlostní stupeň. Těm, kdo čtou z čajových lístků globálního zotavení, nenabídly údaje o HDP za třetí čtvrtletí žádnou útěchu. V čele pelotonu se sice drží Spojené státy, avšak jejich pokrok možná brzy přijde nazmar, neboť hromadící se zásoby začínají rozleptávat zisky. Eurozóna a Japonsko se navzdory jiskřičkám naděje stále usilovně snaží překročit jednoprocentní práh ročního hospodářského růstu. A velké rozvíjející se ekonomiky bez výjimky zpomalují, přičemž Rusko prakticky stojí na místě.
Není tedy překvapivé, že heslem současných debat o hospodářské politice je výraz „sekulární stagnace“ neboli představa, že přemíra úspor chronicky utlumuje poptávku. Ekonom Robert Gordon navíc tvrdí, že svět trpí nedostatkem ekonomicky produktivních nápadů.
Než si však začneme zoufat, čeká nás práce. Koordinovaný fiskální stimul, který v roce 2009 uchránil svět před hospodářským kolapsem, se až příliš rychle rozplynul, když vlády přesunuly pozornost na domácí politiku a priority. A s vyčerpáním domácích politických možností se zhoršily i ekonomické vyhlídky. Obnovený důraz na stimul je nutné posílit globální koordinací načasování a obsahu stimulačních opatření.
Krize měla a stále má globální ráz. Údaje o obchodu hovoří za vše: po růstu asi o 7% ročně v dekádě před rokem 2008 klesl globální obchod v roce 2009 rychleji než globální HDP (a prudčeji než během velké hospodářské krize). A jakmile se vyčerpalo krátké zotavení podnícené stimulem, růst světového obchodu znovu rychle zpomalil a během posledních 18 měsíců klesl na meziročních 2%. Za nedávné oslabení vyhlídek hospodářského růstu tak do značné míry může neuspokojivý výkon exportu.
Na konci roku 2008, kdy ještě nebyl zřejmý rozsah blížící se hospodářské destrukce, hlavní ekonom Mezinárodního měnového fondu Olivier Blanchard směle vyzval ke globálnímu fiskálnímu stimulu a prohlásil, že v těchto „nenormálních časech“ obvyklá rada MMF – fiskální škrty a snížení veřejného dluhu – neplatí. Varoval, že pokud se mezinárodní společenství nespojí, mohly by se projevit „zlovolné cykly“ deflace, pasti likvidity a stále pesimističtějších očekávání.
Vedoucí světoví představitelé ho naštěstí poslechli a na londýnském summitu skupiny G-20 se v dubnu 2009 dohodli, že poskytnou fiskální stimul v celkové výši 5 bilionů dolarů. USA a Německo přidaly stimul rovnající se zhruba 2% HDP. A čínské banky napumpovaly do ekonomiky své země mohutné objemy úvěrů, čímž jí umožnily udržet poptávku po dovozu, která byla pro globální zotavení klíčová.
Záhy se však projevila arogance a ke slovu se dostaly provinční zájmy. Léčba skončila dříve, než se rány zcela zahojily.
Nejhoršími provinilci byly USA a Německo, protože se vyhnuly zodpovědnosti za ochranu globálního obecného blaha, která jde ruku v ruce s jejich postavením hospodářských hegemonů. Velká Británie se svým falešným zdůvodňováním fiskálních úspor si nepočínala o mnoho lépe. Fiskální stimul těchto tří zemí – spolu s menšími příspěvky od Francie a Číny – mohl nezbytnou léčbu prodloužit.
Státy si dnes zřejmě myslí, že opatření v oblasti měnové politiky jsou jejich jedinou možností. Zatímco však fiskální stimul podporuje růst doma i v zahraničí a umožňuje vzájemné posilování prostřednictvím světového obchodu, měnovou politiku určují převážně domácí cíle a krátkodobý zisk pro jednu zemi může být ztrátou pro jinou.
Pokud jde o ambice v oblasti měnové politiky, pak jsou světovým lídrem Spojené státy. Výzkumnice Cynthia Wu a Fan Dora Xia odhadují, že časově neohraničené nákupy aktiv americkým Federálním rezervním systémem (takzvané kvantitativní uvolňování neboli QE) vedly k faktické americké sazbě měnové politiky ve výši -1.6%. QE pomohlo americkému exportu, neboť oslabilo dolar ve vztahu k jiným měnám. Jakmile Japonci zorganizovali vlastní QE, hodnota jenu se rychle snížila. To udrželo euro silné.
Eurozóně coby nejslabší z „velké trojky“ rozvinutých ekonomik tak zůstala nejsilnější měna. Ve třetím čtvrtletí roku 2013 růst německého exportu zpomalil a francouzský export klesl. Po výkyvu směrem vzhůru počátkem roku se snížil také japonský export. Pouze ten americký si díky slabšímu dolaru udržel určitou sílu.
Když se ve 30. letech zhroutil zlatý standard, nedokázali se světoví představitelé dohodnout na koordinované reflaci globální ekonomiky. Ekonom Barry Eichengreen v knize Zlaté okovy uvedl, že absence koordinované akce prodloužila proces globálního zotavování. Takové otálení je nákladné a zvyšuje riziko hnisání patologických jevů, které léčbu dále protáhnou.
Navzdory nepříznivým politickým okolnostem by měl tedy dnes Blanchard vystoupit s ještě smělejší výzvou. Stále nežijeme v „normálních“ časech a stále přetrvávají „zlovolné cykly“. Další globální fiskální stimul – zaměřený na veřejné investice do infrastruktury a vzdělání – by poskytl adrenalinovou injekci potřebnou pro robustní zotavení.
Vyšší veřejné investice jsou dvojím požehnáním. Mohou vytrhnout svět ze současné strnulosti a mohou fungovat jako pojistka proti „sekulární stagnaci“. USA, Německo, Velká Británie, Francie a Čína by měly postupovat společně a tento stimul poskytnout. Jinak se trvalé globální zotavení opět nemusí dostavit, v kterémžto případě by i rok 2014 mohl skončit na nízkém rychlostním stupni.
Ashoka Mody, bývalý šéf mise Mezinárodního měnového fondu pro Německo a Irsko, je hostujícím profesorem mezinárodní hospodářské politiky na Fakultě veřejných a mezinárodních záležitostí Woodrowa Wilsona při Princetonské univerzitě.
Copyright: Project Syndicate, 2013.