Klíč k německému úspěchu: Pesimismus?
Pesimismus obvykle považujeme za nevítaného hosta. Co se ekonomiky týče, platí to také. Pesimismus spotřebitelů, firem či investorů je úzce spojován s horšícím se vývojem v ekonomice. Zdá se však, že i zde existují kontrariánské názory. Důkazem je úvaha, která se nedávno objevila v The Atlantic. Tvrdí, že tajemstvím německého úspěchu je pesimismus:
„Ředitelé německých společností jsou podle průzkumu institutu Ifo téměř neustále většími pesimisty ohledně budoucího vývoje než ohledně současné situace. Od roku 2004 se index odrážející budoucí podmínky v ekonomice pohybuje po tři čtvrtiny času níže než index hodnotící podmínky současné. Jen během těch nejtemnějších dní globální finanční krize se Němci domnívali, že zítra bude lépe než dnes. Pesimismus ohledně budoucnosti se zdá být pevnou součástí jejich osobnosti,“ píše Jason Karaianapr. A dodává následující úvahu: „Pokud neustále čekáte pohromu, máte velkou motivaci využít dobré časy současnosti. Není prostor na lenošení, ani na ukvapenost. Mohl by to být základ nekompromisně efektivní německé průmyslové lokomotivy?“
Geithner: Krize mohla proběhnout jinak
Význam konkrétních osobností pro chod některých firem nelze popřít. Evidentním příkladem je a Steve Jobs. Je ale možné, že něco podobného funguje i na úrovni celé ekonomiky, včetně největší ekonomiky světa? Odpověď dává třeba Timothy Geithner, který ve své nové knize tvrdí, že on by souhlasil s tím, aby Fed v září 2008 nabídl bance úvěr, aby koupila banku Lehman Brothers.
Bývalý ministr financí a prezident New York Fed v knize „Stress Test“, tedy „zátěžový test“, popisuje i rozkol mezi těmi, kteří se snažili zabránit pádu Lehman Brothers. Vyvolává tak otázky ohledně toho, zda Fed nemohl přesvědčit britského regulátora, aby umožnil bance , aby Lehman Brothers koupila. Takový vývoj by zabránil bankrotu a změnil by celý průběh finanční krize. Nakonec totiž došlo k pádu Lehman Brothers, když aktiva této banky dosahovala hodnoty 635 miliard dolarů a její pasiva hodnoty 613 miliard dolarů. byla posledním zájemcem o koupi poté, co se rozhodla, že se místo Lehman Brother bude snažit o získání Merrill Lynch.
„V podstatě jsem si jistý, že Fed by pomohl s financováním této transakce. Domnívám se také, že Hank by to celé nakonec rovněž podpořil bez ohledu na to, co jeho lidé tvrdili v médiích,“ píše Geithner (Hank Paulson byl v té době ministrem financí). Zároveň však dodává, že pomoc s financování ze strany Fedu by neznamenala eliminaci rizika, které by nesla . O Geithnerovi je známo, že byl přístupnější záchraně Lehman Brother než Paulson či Ben Bernanke. „Byla to jedna z mála situací, ke kterým během krize došlo, kdy jsme si s Hankem nerozuměli. Dokonce to platilo i o Benovi,“ říká Geithner.
Bývalý ministr financí ve své knize vzpomíná třeba i na chvíle, kdy se zdálo, že tehdejší výkonný ředitel Merrill Lynch John Thain neví, kdo má v jeho bance na starost správu rizik. Zajímavou příhodou bylo i to, když Geithnerův tým dal poradcům ředitelky Federal Deposit Insurance Corporation falešnou informaci s cílem zjistit, zda prosákne až do médií. „K tomu došlo velice rychle,“ píše Geithner. Ve své knize se věnuje i kritice názoru, který tvrdí, že bankám se nesmí pomáhat kvůli tomu, aby to nepodpořilo jejich budoucí nezodpovědnost. Největší kritiku ale sklízí Kongres: „Jednání s ním mírně řečeno nevypadalo jako pečlivé hledání politiky, která by byla pro veřejnost tou nejvýhodnější.“ Jak řekl Gabriel Laub: „Moře je stejné jako historie: Z dálky vypadá monumentálně, ale když jste uprostřed, zvedá se vám žaludek.“
Mobius: Afrika bude továrnou světa
Investorská legenda Mark Mobius v rozhovoru s Johnem Authersem opěvuje hraniční trhy. Měly by podle něho generovat podobnou návratnost jako současné rozvíjející se trhy během posledních desetiletí. Právě na rozvíjející se trhy se Mobius dlouhodobě zaměřoval a díky nim se mu podařilo dosáhnout výjimečné návratnosti investic. Tvrdí ale, že v současné době je už dobré přesunout se jinam, a to právě na trhy nazývané hraničními. Země jako Nigérie či Egypt si podle něho povedou podobně jako dříve Čína a čeká je vysoký růst. Investor připomíná, že když se na konci 80. let zajímal o nákupy aktiv v Brazílii, oficiálně nemohli zahraniční investoři v této zemi investovat, protože jim byla uzavřená. K tomu se následně přidala velmi vysoká inflace, takže ani začátky v dnešních relativně klidných rozvíjejících se zemích nebyly ani zdaleka jednoduché. Mobius se dokonce domnívá, že tak jako se před lety stala výrobním centrem globální ekonomiky Čína, bude jím v budoucnu Afrika. Právě tento kontinent je podle investora nyní nejzajímavější, k tomu je možno přidat země na východu Evropy, například Bulharsko či Rumunsko. Více si můžete přečíst v „Hraniční trhy lákají stále více“.
Kabáti do ...
Celebrity ve vedení firem budou asi u většiny z nás budit úsměv. Peggy Hollinger ve videu na Financial Times ale tvrdí, že akademický výzkum University of Missoury by nás překvapil. Ukazuje totiž, že dosazení celebrit do vedení a kontrolních orgánů firem má dopad na cenu akcií dané společnosti a dokonce i na její provozní výsledky. Jak by to mělo fungovat? Celebrita prý zvyšuje zájem investorů a analytiků (proto přímý dopad na akcii), ale i zájem spotřebitele, od kterého se odvíjí zlepšené výsledky. A prý se projeví i to, že celebrita firmě pomůže „sítí“ svých kontaktů. Co námitka, že členové vedení firem by také měli ve firmě odvádět nějakou odbornou práci? FT tvrdí, že zde je nutné, aby vybrané celebrity měly skutečný zájem o práci ve firmě. Všechny tyto úvahy nyní oživily zprávy o tom, že Dr. Dre se má stát členem vedení společnosti a Bono a Edge z U2 už „sedí“ ve Fender Musical Instruments. Edge tvrdí, že kytary tohoto výrobce obdivuje už dlouhá léta, takže nějakou logiku to celé snad má. Jak by ale bylo možné využít neobvyklých přínosů celebrit u nás? Jedna možnost se vyloženě nabízí:
Patrick Landreman ze Stanford University se v roce 2012 pokusil odhadnout, kolik energie spotřebuje takový rockový koncert. Za model si vzal koncertní turné Radiohead. Zvuk při dvouhodinovém vystoupení podle něho spotřebuje asi 0,5 GJ. Osvětlení si vezme asi polovinu, konkrétně 0.25 GJ, ale to pouze v případě úspornějších technologií, jaké používají právě Radiohead. Ronnie James Dio při jeho Heaven and Hell tour prý na světla potřeboval 1,08 GJ! To ovšem není všechno. Jak Landreman poukazuje, je třeba započítat i náklady dopravy fanoušků. Zde je odhad nejsložitější, vědec přichází s číslem 4,2 TJ (jeden TJ je asi 277,7 MWh)!
I hrubá kalkulace tedy ukazuje, že spotřeba energie při samotném koncertu je ve srovnání s energetickou náročností dopravy fanoušků na koncert téměř zanedbatelná. Pokud chce umělec chránit životní prostředí, měl by se zaměřit zejména na to, kde koncertuje a jaké jsou možnosti dopravy. Celý koncert je pak každopádně energeticky náročnou akcí. S ohledem na to, kdo je u nás koncertovým gigantem, bychom tedy měli do vedení prosazovat Kabáty.
Zdroj: FTAlphaville, USAToday, Stanford University, FT, WSJ