Není velkým překvapením, že politici ve Francii nyní hovoří podobně jako Národní fronta. Jejich reakce už není taková jako po útocích na Charlie Hebdo, kdy zněly hlasy po vzájemném porozumění. Tentokrát není slyšet liberální úvahy ve stylu „multi-kulti“ a nikdo také samozřejmě neuvažuje o tom, že oběti posledních útoků mohly nějak nepatřičně urazit muslimy. Marine Le Penová byla dokonce spolu se zástupci dalších politických stran pozvána do Elysejského paláce. Většina z nich pak zastává tvrdý postoj vůči ISIS a hovoří o nemilosrdné válce.
Je těžké odhadnout, jaký bude další politický vývoj v samotné Francii. Můj odhad je takový, že rétoriku tvrdého přístupu zaujme většina politických stran a vyhlídky Národní fronty se tak zhorší. Ale kdo ví. Nikdo si ale už nemyslí, že postoje této strany včetně požadavků na ochranu hranic jsou nesmyslné. To samé platí o nebezpečí muslimského extrémismu či o potřebě zpomalení přílivu uprchlíků.
Není také jasné, jaká bude další vojenská strategie Francie. Na operační úrovni tu jsou otázky ohledně poslání jednotek do Sýrie či možného vyhoštění radikálních muslimů. Klíčová otázka ale zní: Kdo jsou hlavní spojenci? Bývalý prezident Nicolas Sarkozy tvrdí, že je načase považovat Rusko za plnohodnotného spojence v boji proti ISIS a extremistům. Sarkozy nebyl nikdy velkým přívržencem vytlačování Moskvy z Evropy a svého postoje se držel i v době, kdy došlo k zabrání Krymu. Podobné postoje zastává i Le Penová. Určitá logika v nich je, protože v boji proti ISIS představuje Rusko tu nejpotentnější vojenskou sílu současnosti.
V globálních diplomatických kruzích dochází i k dalším názorovým posunům. Ty se týkají Saúdské Arábie. Charles Pierce z Esquire tvrdí, že téměř veškeré financování ISIS pochází ze zemí Zálivu a hlavně ze Saúdské Arábie. Hillary Clintonová také tvrdí, že tato země je nejdůležitějším zdrojem financí pro sunnitské teroristické skupiny po celém světě. Taková tvrzení jsou také v souladu s konsenzem, který převládá v západních zpravodajských službách. Většina teroristů z 11. září byla ze Saúdské Arábie. Většina peněz ISIS jde ze Saúdské Arábie. Západ by to měl vzít v úvahu ve chvíli, kdy se bude rozhodovat, kdo jsou jeho skuteční spojenci a kdo nepřátelé.
Druhou stranu mince představují v této úvaze šíité. Platí to i o Íránu, který zatím stojí alespoň v principu na naší straně. V tuto chvíli není jasné, zda spojenectví s ním není to samé jako spojenectví Hitlera se Stalinem. Na druhou stranu je možné, že z Íránu bude nakonec i něco lepšího než šíitská diktátorská země. A všimli jste si, jak zřídka je v celé věci zmiňován Izrael? V této souvislosti je dobré si uvědomit, že Hizbaláh je v podstatě jedinou arabskou silou, která konzistentně bojuje proti ISIS. Určitě mi tedy prominete, když se jasně nevyjádřím ohledně toho, na čí straně vlastně Izrael je.
Válka proti ISIS není pro Západ něčím, co by si mohl vybírat. Pro Evropu je to podle mého názoru otázka přežití. A dokud budou platit dohody mezi USA a Evropou, jsou Američané povinni jí pomáhat a stát při ní. Graham Fuller, který se problematice Blízkého východu věnuje dlouhá léta a ví toho o ní mnohem více než já, tvrdí: „ISIS a jeho hrozné útoky proti civilistům ukázaly na novou realitu ohledně jeho schopností a záměrů. O nutnosti jeho eliminace už nelze pochybovat. Paříž mění vše, předchozí analýzy jsou irelevantní. I já jsem se domníval, že ISIS se zaměřuje hlavně na svůj region a budování svého státu, kalifát a boj s regionálními nepřáteli. Nyní se ukazuje, že hrozba je na úplně jiné úrovni.“
Poslední události tedy vyžadují vytvoření široké koalice, protože „ISIS musí být eliminován“. Fuller přitom kritizoval invazi do Iráku, která podle něho vytvořila prostor pro vznik ISIS. Nyní by ale podle něho bylo bláznivé, kdybychom nereagovali vojenskými operacemi. Ty musí být mezinárodní. Namísto USA by mělo zasahovat NATO, a to pod mandátem OSN. Není pochyb o tom, že Saúdská Arábie s nimi souhlasit nebude a Izrael pravděpodobně také ne. Pak se ale přidávají k ISIS a já se domnívám, že si nakonec vyberou spolupráci. ISIS už není jen regionální silou, se kterou se lze relativně jednoduše vypořádat. Tomu jsem věřil před několika měsíci, ale dnes už ne.
Autorem je Scott McConnell.
Zdroj: The American Conservative