V Bělorusku po získání nezávislosti v roce 1990 neprobíhaly velké politické změny. Je evidentní, že prezident Alexandr Lukašenko se snaží připravit svého dvanáctiletého syna na to, že po něm převezme moc v zemi. Bělorusko tak zůstává bizarním politickým režimem, který žije z nostalgie po časech Sovětského svazu. Může ale v dnešní globální ekonomice přežít?
V běloruské ekonomice, která se nyní nachází v hluboké krizi, dominuje státní sektor. Na rozdíl od Ruska, které má příjmy z prodeje přírodních zdrojů, nemají Bělorusové jinou volbu, než svou ekonomiku reformovat. Je úzce spojená s ekonomikou ruskou. Když v roce 2015 ruský produkt klesl o 4,2 %, běloruský HDP klesl o 3,5 %. Oživení v dohledu není ani v jedné z těchto zemí a běloruský think tank BEROC odhaduje, že ekonomika této země letos klesne možná až o 3 %.
Bělorusko nemá dostatečné množství rezerv a vláda tak musela na recesi reagovat utažením fiskální i monetární politiky. IPM Research Center uvádí, že tento nedostatek rezerv by jí mohl „perverzním způsobem pomoci“. Nutí totiž vládu k vyrovnanému rozpočtu a omezení přímých půjček podnikům. Většina z nich totiž nedosahuje zisků a potřebuje akutní restrukturalizaci. Prezident zatím těmto firmám nařídil, aby snížily náklady o 25 % a hledaly jiné exportní trhy, než je Rusko.
Existuje riziko možného kolapsu firemního sektoru vlastněného státem a pak by mohlo dojít k tištění peněz centrální bankou. V zemi lze ale také nalézt oblasti, jako je Hi-Tech Park. Firmy, které zde sídlí, mají daňové úlevy. V současné době jich je asi 140 a všechny z IT sektoru. Největší z nich je EPAM Systems, jejíž akcie se obchodují na burze v New Yorku. Přímé zahraniční investice zatím významnou roli nehrají, většina soukromých bank je ale v rukou zahraničních subjektů. Nejde pouze o ruské banky, ale také například o Austrian Bank či polskou IDEA Bank.
Vláda nyní analyzuje různé možnosti privatizace firem, které jsou v rukou státu, a mezi nimi i českou „kuponovou privatizaci“. V devadesátých letech Lukašenko reformy tvrdě odmítal a namísto toho se vydal cestou autokratické vlády a rozsáhlého státního sektoru. Jeho království ale tímto směrem už pokračovat nemůže a není jasné, zda Lukašenkova dynastie bude schopna provést potřebné reformy bez toho, aby i oblast politiky otevřela konkurenci. Kdyby tak učinila, o svou moc by přišla.
Autory jsou Martin Miszerak a Dalibor Rohac.
Zdroj: BeyondBrics