Politika zadlužování i v dobách relativně slušného ekonomického růstu v zemích eurozóny pokračuje. Zatímco na konci loňského roku dosáhl veřejný dluh necelých 91 %, na konci prvního čtvrtletí je to už skoro 92 % HDP. V absolutním vyjádření jde o nárůst o 165 mld. eur.
Nejzadluženější zemí eurozóny zůstává Řecko, jehož dluh je na dohled hranici 180 % HDP, následované Itálií (135,4 %) a Portugalskem (128,9 %). Nad hranicí 100 % HDP zůstává ještě Belgie, Španělsko a Kypr.
A mimochodem Itálie se může hned několikrát postavit na stupně „vítězů“. Z pohledu relativního dluhu drží druhý stupínek, z pohledu absolutních čísel ji s dluhem přesahujícím 2,2 bilionu eur patří jednoznačné vítězství. A do třetice ji patří i třetí místo v rychlosti zadlužování v prvním čtvrtletí letošního roku.
Naproti tomu nejméně zadluženou zemí je Estonsko, Lucembursko a Bulharsko. ČR se svým dluhem odpovídajícím 40,4 % je osmou nejméně zadluženou zemí Unie.
Zatímco dluhy eurozóny narůstají, země mimo eurovou oblast uplatňují přece jen střízlivější fiskální politiku a jejich dluhy v poměru k HDP klesají. Rekordmanem byla v prvním čtvrtletí Británie a za ní hned Švédsko a Chorvatsko, které své zadlužení snížily za poslední čtvrtletí o zhruba jeden procentní bod HDP.
Zadlužování zemí eurozóny se nezdá být až takovým problémem v dobách, kdy ECB tiskne nová eura a všemožně hledá možnosti, jak vyluxovat dluhopisový trh. Problém ovšem může nastat ve chvíli, kdy tato tisková aktivita centrální banky skončí. Pokud tedy bude vůbec moci skončit s ohledem na závislost některých zemí na levných zdrojích z ECB.
Vzhledem k tomu, že ECB bude tisknout minimálně do března příštího roku, tak dluhový problém může být v klidu přehlížen a výnosy požadované investory proto mohou ještě nějaký čas přetrvávat na nízkých úrovních. Co je ovšem zneklidňující je fakt, že stále se zadlužující některé země eurozóny nejsou schopny dopracovat se k solidnímu ekonomickému růstu, který by jim pomohl zvládnout dluhový problém přirozenou cestou. A to se zdá v podstatě vyloučené v důsledku přetrvávajících strukturálních problémů vedoucích k nízké konkurenceschopnosti a zaostávání za ekonomickým lídrem Unie – Německem.
