Zhruba před rokem jsem hovořila s jedním přítelem, kterého lze nejlépe popsat jako ukrajinského bojovníka za svobodu. Kouřil cigaretu a během hovoru řekl: „Rusko. EU. To všechno je jen pokračováním paktu Ribbentrop-Molotov“.
Tato dohoda uzavřená mezi Stalinem a Hitlerem před druhou světovou válkou rozdělila východní Evropu a zmínka o ní měla připomenout, že Ukrajina si musí o svém osudu rozhodovat sama. A nesmí dopustit, aby to za ni učinily nějaké mocnosti. Já jsem ale poté dlouho přemýšlela o tom, zda není také známkou upadající důvěry v Západ, v jeho systém společné obrany či v jeho hodnoty.
O několik měsíců později jsem zase hovořila s jedním estonským filmařem. Ten mi vyprávěl, že koupil loď, aby mohl ze země dostat svou rodinu, až tam vtrhnou Rusové. On sám by pak svou zem bránil. Podobných názorů jsem slyšel více od Ukrajinců, Litevců, Lotyšů či Gruzínců. Ze všech bylo znát přesvědčení, že nakonec se bude muset každý postarat sám o sebe. To znamená, že v zemích, které spadají pod ruskou sféru vlivu, klesá víra v hodnoty, které mají Západ spojovat.
Vladimiru Putinovi se podařilo z tohoto vývoje vytěžit mnoho, a to ve velmi krátkou dobu. Buduje nové systémy, zatímco Spojené státy a jejich spojenci se jen snaží omezit napáchané škody. Bílý dům reaguje na ruské pokusy ovlivnit kybernetickou válkou politickou situaci v USA postaru a vyhošťuje diplomaty. Nová americká vláda slibuje jiný přístup, ale ani ona nemá žádnou ucelenou vizi. Její pokusy o přenastavení vztahů s Ruskem by byly jen další verzí naprosto neúspěšného přístupu uplatňovaného dvěma posledními vládami.
Západ je už nyní ve válce a je jedno, jestli mu to došlo, nebo ještě ne. Tato válka je vedena proto, aby zničila naše hodnoty, naši demokracii a instituce. Má nás zbavit schopnosti rozeznávat fakta od fikce, morální postoje od nemorálních a přivést nás k rozhodnutím, která nám škodí. Lidé jako můj ukrajinský a estonský přítel už vidí tuto válku v praxi. Dobrým příkladem jsou „zelení mužíci“, jak bývají nazývány ruské vojenské jednotky, které se náhle objevily na Krymu a začaly okupovat východní Ukrajinu. Probíhají ale i stínové bitvy, jako ta vedená během amerických prezidentských voleb. Západ má jen jednu možnost, jak se s tím vypořádat. Musí pochopit, že nastala nové doba, kterou vytvořil Putin.
V první řadě bychom měli pochopit, co je vlastně Rusko za zemi. Před 25 lety se rozpadl Sovětský svaz a to dalo volný prostor ruským tajným službám. V roce 1991 bylo v Rusku asi 800 000 oficiálních agentů KGB. Deset let trvala jejich reorganizace a budování nové FSB. Ta do sebe absorbovala i další struktury, ekonomické zájmy a části politických elit. Ty odmítly liberální a demokratické Rusko, které se snažil budovat Boris Jelcin. Do čela Ruska se poté dostal bývalý ředitel FSB Putin a vše proběhlo pod taktovkou FSB.
Světonázor lidí z Kremlu je jasně patrný z jejich projevů, oficiálních dokumentů, rozhovorů v médiích i z politiky. Jeho centrem je válka, tedy něco, co je třeba vyhrát, ne o tom jednat. Platí to o Ukrajině, Turecku, Sýrii, Baltu i Gruzii. Putinův „šedý kardinál“ Vladislav Surkov, který je také jeho hlavním propagandistou, o tom hovoří jako o „nelineární válce“. Vše je tak považováno za nástroj války: Armáda, technologie, informace, diplomacie, ekonomika, kultura, a tak dále. To vše je ovládáno státem, který tyto zdroje používá pro svůj hlavní cíl. Jde o podstatu takzvané Gerasimovy doktríny.
Sami proti sobě…
Informační válka Kremlu nemá za cíl vytvořit alternativní pravdu, ale zničit naši základní schopnost pravdu vůbec poznat. Nejde o propagandu v pravém slova smyslu. Rusové o ní hovoří jako o „aktivních krocích“, které nás mají donutit k tomu, abychom sami jednali proti našim zájmům. Na diplomatické úrovni pak Rusku nejde o vytvoření nějaké nového proruského bloku, ale o podkopání Západu tím, že se vytvářejí pokud možno přechodná centra moci. Místo podpory stability, o kterou se snaží Západ, je cílem vytvořit svět, ve kterém stojí všichni proti všem. Kreml se tak snaží zažehnout krize, které Západ oslabí (jako například krize imigrační) a zároveň získávat dominantní pozici ke krizím, které Západ řešit nemůže (třeba bombardování Sýrie bez ohledu na způsobené škody až do chvíle, kdy se země podvolí).
Ruské výdaje na armádu převyšují 5 % HDP, země provádí vysoké investice do její reformy, nových zbraní a výcviku. Není pochyb o tom, že Rusko je svou rétoriku schopno podpořit dostatečnou vojenskou silou. Západ si musí přiznat, že Putin byl schopen přeměnit slabost na přednost. Pokud by Rusko bylo intenzivně propojeno s globálním ekonomickým systémem, bylo by v oblasti diplomacie mnohem zranitelnější. Jeho relativní izolovanost se ale v novém světě stává výhodou, protože jej výrazně neoslabí žádné sankce.
Rusko nám ukazuje, že pokud prohrajeme ideologickou válku, naše národy to zničí. Jestliže přestaneme za naše ideály bojovat v zahraničí, ztratíme je i doma. Americký prezident Donald Trump je možná natolik blázen, že bude nakonec schopen jasně pojmenovat to, jakou hrozbu Rusko představuje. Alternativou je, že západní demokracie není začátkem lepšího světa, ale pouze přechodnou anomálií ve světě temna a tyranů.
Autorkou je Molly K. McKew, která pracovala jako poradkyně gruzínské vlády Michaila Saakašviliho v letech 2009–2013 a jako poradkyně moldavského premiéra Filata v letech 2014 a 2015.
(Zdroj: Politico)