Po loňských parlamentních volbách v Rusku vznikl dojem, že se prezidentské volby v roce 2018 obejdou bez zápletky. Teď se ale objevují pochybnosti. Zápletka se objevila, napsal ruský internetový list Gazeta.ru o odsouzení Alexeje Navalného, které může tohoto opozičního politika vyřadit z klání s Vladimirem Putin, pokud se rozsudek stane pravomocným.
S rozsudkem padla teorie, že se režim rozhodl připustit Navalného k volbám, aby zmobilizoval své "vlastenecké voličstvo". Pravdu měli ti analytici, kteří jsou přesvědčeni, že v Rusku se takové hry nehrají. Úřady nepřipustí, aby (Navalného) protikorupční vyšetřování zraňovalo citlivou duši ruského televizního diváka a odtrhávalo jej od sledování boje Donalda Trumpa s washingtonským establishmentem či kyjevské "junty" s povstaleckými milicemi na Donbasu na obrazovce. Vítězství slaví teze, že ti nahoře si ze všech možných řešení vyberou to nejjednodušší.
Znamená to ale, že zápletka se z předvolebního boje definitivně vytratila? Naopak.
Když Navalného fakticky nepustili k volbám, a z "lidu" ústy mluvčího (Kremlu Dmitrije) Peskova zní stále naléhavěji, že Vladimir Putin by měl usilovat o další zvolení prezidentem, vtírá se podezření, zda se režim nechystá zopakovat scénář z minulé dekády. Putinovo vítězství v prvním kole voleb v roce 2000 sehrálo roli svérázné "ustavující" události, symbolizující konec chaosu 90. let. O čtyři roky později předáci velkých politických stran sami nekandidovali, ale umožnili svým málo známým náhradníkům bojovat s prezidentem. Tím se definitivně zakotvila Putinova výjimečná, bezkonkurenční role v ruské politice.
V tomto desetiletí roli "začátku nové éry" nejspíše plní připojení Krymu a otázka předání moci se odkládá na rok 2024.
V Navalného týmu tvrdí, že se nechystají přerušit volební kampaň, bez ohledu na rozsudek. Vzniká dojem, že obě strany zvyšují sázky. Režim posílá Navalnému jasný signál: můžeš se stavět na hlavu, ale nejsi kandidát. Navalnyj odpovídá symetricky: můžete si dělat, co chcete, já ale do voleb stejně jdu.
Z konfliktu může vzniknout cokoliv. Jak mobilizace přívrženců opozičníka s cílem "předat je" třetí osobě, kterou pustí k volbám, tak i kampaň politické neposlušnosti s alternativními volbami, s pokusem zbavit výsledky oficiálních voleb legitimity a s prudkým růstem napětí ve společnosti. Je velice pravděpodobné, že žádný z účastníků této velké hry nedokáže předvídat výsledek.
Ti, kdo věřili, že Navalného přeci jen pustí k volbám, vycházeli z toho, že v Kremlu počítají s vítězstvím nad opozičním kandidátem za vysoké účasti, s většinou hlasů nejen od těch, kdo prostě přijdou volit, ale od většiny oprávněných voličů. Prý má smysl, aby stávající prezident soupeřil se silným opozičním kandidátem. Ale existují takoví soupeři?
Jediným opozičním kandidátem se teď může stát (expremiér) Michail Kasjanov. Jeho popularita je ale tak malá, že sotva bude s to zmobilizovat liberální voliče a vážně vystrašit "vlastence". Zkrátka, nevypadá jako soupeř, kterého by mohl porazit jen Putin. Pokud se nenajde silný opoziční kandidát, půjde do voleb hlavní kandidát režimu?
Nelze tvrdit, že jedině Navalnyj se zdá být nesporně silným soupeřem. V nynějším Rusku se patrně silná opoziční osobnost nenajde. Ale kdyby se našel zcela nový opoziční kandidát, například pocházející z regionů, předvolební situace by dostala nový, pozitivní impulz. Za nynějšího systému a při všech vadách opozičního tábora by zvýšení konkurence představovalo východisko ze systémového problému, který zatím Kreml netrápí, ale uvědomuje si ho.
Politický systém v Rusku je takový, že reálná soutěž v politice existuje, ale je dobře skryta před cizími zraky. Publicitu získává jen tehdy, když se dozvídáme o další reformě ve státních strukturách, o zatčení vlivného generála, o nečekaném či naopak očekávaném odstoupení vysoce postaveného činitele. Tady se volby neodehrávají jednou za rok, ale každý měsíc, možná každý týden. Formální, zákonem předepsané volby jsou při takovém uspořádání především prověrkou kvality práce příslušných úřadů.
Pro systém jako je ten ruský, jsou volby vždy krizí. Ať už velkou, či malou. Na jedné straně se musí předvést demokratičnost ve všech směrech, na straně druhé musí být dosaženo potřebného výsledku. A pokud režim nepředkládá inspirující, pozitivní program, o to snáze jej odpůrci usvědčí z dvojznačného chování.
Za takové situaci nezbývá než uspořádat jakousi politickou show s nejrůznějšími figurkami. Cožpak je Rusko horší než Amerika? Ať je alespoň veselo!