K fenoménu „fake news“ se po mediální smršti po amerických prezidentských volbách začaly věnovat i společenské vědy. Výzkum dvou akademiků ze Stanfordské univerzity a z NYU ukázal, že fake news nemají takovou moc, jakou jim mnozí přisuzují.
Proliferace takzvaných fake news, tedy neověřených či neověřitelných zkazek, jež se svou nízkou věrohodností, ale zato vysokou „výbušností“ podobají konspiračním teoriím, podle některých mohla vést k vítězství Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách. Podle dosavadních odhadů a poznatků totiž až 62 procent dospělých Američanů odebírá zpravodajství prostřednictvím sociálních sítí, kde jsou fake news daleko sdílenější, než texty od mainstreamových médií, která se častěji stavěla za Hillary Clintonovou.
Výzkumníci na základě povolebního průzkumu mezi Američany však zjistili, že to tak nejspíše vůbec není – i když dali Trumpovým odpůrcům za pravdu, že proti demokratické kandidátce Clintonové byly fake news na sociálních sítích sdílené až čtyřikrát více, než ty namířené proti Trumpovi (30 miliónů sdílení proti 7,6 miliónu).
Fake news lidé příliš nevěří
Pouze 14 procent Američanů však označilo sociální sítě jako „nejdůležitější zdroj informací“ k volbám. Na základě dotazníku výzkum odhadl, že každý Američan viděl a zapamatoval si v průměru 0,92 proti-Clintonovských fake news a 0,23 proti-Trumpovských fake news. Navíc zhruba jen polovina lidí, kteří fake news viděli a zapamatovali si je, jim dle svých slov věřila. Výzkumníci dále za využití poznatků z jiných studií o sdělovacích prostředcích spočítali, že aby fake news mohli ovlivnit volby, musel by jeden článek mít až 36krát větší „přesvědčovací sílu“, než jedna televizní reklama. Mimochodem – byla to právě demokratická kandidátka, která za konvenční kampaň utratila zhruba dvakrát víc, než její rival.
Studie také dává fake news do zajímavého historického kontextu. Obava, že se masy nechají strhnout spíše subjektivními dojmy, než fakty, se objevily už v 19. století s rozmachem tiskařské technologie a stranického tisku. Ve třicátých letech zase panoval strach, že veřejné mínění ovládnou hlavně řečnicky nadaní politici prostřednictvím rádiových vln a o pár desetiletí později se podobná diskuze opakovala ohledně televizních debat. Transformace mediálního prostoru kvůli sociálním sítím pak logicky vyvolává podobné otázky.