Víkendář: Přestaňme předstírat, že Turecko patří do EU

Turci si minulý týden zvolili radikální změny v ústavě. Autokratický prezident Recep Tayyip Erdogan díky výsledkům hlasování konsolidoval svou moc a rozdělil zemi. Referendum o ústavě je pak v neposlední řadě dalším příkladem pochybné hodnoty referend. I v Turecku se totiž bude nyní argumentovat tím, že rozhodla většina (bez ohledu na to, že tato většina reprezentuje 51,4 % hlasů).

Evropská unie by nyní měla učinit jeden hlavní krok: Ukončit jednání o členství Turecka v Unii. Turci si zvolili autokracii, která utlačuje politickou opozici. V jejich zemi bude také pravděpodobně opět zaveden trest smrti. Nic z toho není v souladu s členstvím v EU. Brusel by si tak měl konečně uvědomit, že celý proces přijetí Turecka do Evropské unie je mrtvý. Často sice slyšíme, že pokud by jednání byla skutečně ukončena, EU ztratí veškerý vliv, který na Ankaru má. Kde byl ale tento vliv v roce 2013, když Erdogan potlačil protesty v parku Genzi? K čemu byl tento vliv v době, kdy Erdogan záměrně eskaloval konflikt s Kurdy a využíval jej k dosažení vlastních vnitropolitických zájmů?

Stejně tak se můžeme ptát, kde byl vliv EU minulé léto, když proběhl pokus o puč a po něm Erdogan uvrhl tisíce lidí do vězení, a to včetně řady novinářů? K čemu je takový vliv, když Erdogan živí nenávist vůči EU jen proto, aby prosadil změny ústavy, které upevní jeho moc? Proti ukončení jednání o členství v EU stojí i ti, podle kterých by takový krok oslabil demokratické síly uvnitř Turecka. K tomu skutečně může dojít. Jenže EU by měla věnovat pozornost hlavně zemím, které jsou jejími členy a v nichž je demokracie rovněž ohrožena.

Autokraté jsou u moci v Maďarsku a Polsku a obě země jsou členy EU. Ta toho zatím moc nepodnikla na obranu jejich demokracie a nepostavila se proti otevřeně protievropským politikám Viktora Orbána a Jaroslawa Kaczynského. Pokud nyní EU couvne před tureckým autokratem, její důvěryhodnost bude oslabena ještě více. A oslabí to demokratické síly v Polsku i Maďarsku.

Moc přesvědčivý není ani třetí argument pro pokračující jednání s Tureckem. Ten se týká dohody, která byla uzavřena mezi EU a touto zemí a která by měla zajistit pokles počtu uprchlíků směřujících do Evropy. Za prvé je totiž faktem, že ke zmírnění uprchlické vlny významně přispělo uzavření takzvané balkánské cesty. To má minimálně stejný efekt jako zmíněná dohoda s Tureckem. A za druhé, tato dohoda by měla Turecku přinést miliardy eur finanční pomoci poskytnuté ze strany EU. Turecko by tedy mělo z celé věci těžit dost na to, aby pečlivě zvažovalo její vypovězení.

Nic z toho neznamená, že by EU měla ukončit veškerou spolupráci a rozhovory s Tureckem. Bylo by ale správné, aby Evropská unie dala jasně najevo, že jejím cílem jsou pevnější ekonomické vazby a ne členství Turecka. Taková politika by ve skutečnosti pravděpodobně přinesla zvýšení vlivu, který má EU v Turecku, ne jeho pokles. Erdogan je totiž na dobrých ekonomických vazbách s EU závislý. Členství Turecka v EU není myslitelné ani z dlouhodobého pohledu. Evropské země by to měly říci otevřeně a jasně. Už proto, že Evropská unie sama se musí nyní bránit vlastnímu rozpadu.

Autorem je Markus Becker.

Zdroj: Spiegel Online