Migrace byla hlavním problémem roku 2016 a v popředí zůstane i v roce letošním. Strach z masové imigrace vede k růstu vlivu extrémistů v Evropě a pomohl k volebnímu vítězství Donaldu Trumpovi. Debata o celém problému je polarizovaná, holá fakta se v ní ztrácejí. Pravicoví i levicoví politici se topí v mýtech a vykazují zarážející neznalost reality. Podívejme se na největší omyly, na které jsem při svém výzkumu narazil:
Za prvé, uzavřené hranice navzdory obecnému přesvědčení neznamenají méně migrace. Je lehké zavřít dveře. Jenže migranti si mohou najít jinou cestu a uzavření hranic také obvykle vede k rozšíření trhu s jejich pašováním. V neposlední řadě se objevuje efekt „teď nebo nikdy“. Navíc se ukazuje, že migranti, kteří již v dané zemi jsou, jsou uzavřením hranic odrazováni od návratu domů, protože se obávají, že už by tam museli zůstat bez možnosti opětovného vycestování. Nic z toho neznamená, že by vlády neměly migraci kontrolovat. Je nicméně faktem, že migrace má často tendenci k cirkulaci a pokud se jí do cesty postaví nějaká hranice, více migrantů se rozhodne zůstat tam, kde jsou.
Za druhé, migrační politika není neúspěchem. Ve světle chaotických přesunů přes hranice se tvrdí, že tato politika obecně nefunguje. Ovšem realita je jiná – většina migračních politik je funkčních a dokonce poměrně efektivních. Podle odhadů přichází do Evropy devět z deseti imigrantů legálně a z tohoto pohledu nelze tvrdit, že by se celá věc vymkla kontrole. Období roku 2015 či devadesátá léta během konfliktu na Balkáně jsou spíše výjimkou než pravidlem. Ve většině evropských zemí je navíc patrná silná korelace mezi počtem imigrantů a ekonomickým cyklem. Během boomu je pravděpodobnější, že imigranti najdou v zemi zaměstnání, a tudíž získají povolení k pobytu. Neplatí ani to, že by se imigrační politika postupně stávala restriktivnější.
Za třetí, pomoc poskytnutá chudým zemím není prevencí imigrace. EU se o to sice snaží, ale její strategie stojí na mylném předpokladu, že hlavní motivací k migraci je chudoba a násilí. Platí i to, že z těch nejchudších zemí přichází nejméně imigrantů. Na přesun do jiné země je totiž potřeba poměrně mnoho zdrojů, a chudoba tak lidi imobilizuje. Nereálná je proto rovněž představa, že k velkému přesunu lidí na Západ povedou klimatické změny, které budou ochuzovat některé části světa. Není náhoda, že země, které stojí v čele masové migrace, jsou Mexiko, Maroko a Turecko, tedy země se středními příjmy.
Za čtvrté, migrace nevede k „odlivu mozků“. Počty emigrantů jsou totiž většinou příliš malé na to, aby došlo ke snížení počtu lidí s vyšším vzděláním v dané zemi. V řadě rozvojových zemí je navíc zřejmá rostoucí nezaměstnanost mezi univerzitně vzdělanými lidmi. A nesmíme zapomínat ani na to, že emigranti posílají domů velké peněžní částky, které zvyšují životní standard v jejich domovské zemi. Na druhou stranu se ale nesmíme domnívat, že to vyřeší fundamentální problémy jako korupce či nerovnost ve společnosti.
Za páté, migranti nekradou pracovní místa a nepodkopávají stát blahobytu. Výzkum totiž ukazuje, že imigranti obvykle pracují na pozicích, kterým se místní populace vyhýbá. Několik studií také tvrdí, že migrace má pozitivní dopad na ekonomický růst, ten je ovšem poměrně malý. Výzkum naopak neukazuje, že by země s rozvinutým státem blahobytu (například Německo či Nizozemí) lákaly více imigrantů než země jako Velká Británie či USA. Ale zdá se, že z imigrace nejvíce těží bohatší vrstvy společnosti a firemní sektor. Zastánci otevřených hranic tak často ignorují možnost, že imigrace zvýší příjmovou nerovnost ve společnosti. Stejně tak není pravděpodobné, že by imigrace vyřešila problém se stárnutím společnosti, protože počet příchozích je na to obvykle příliš nízký.
Neměli bychom věřit ani tomu, že žijeme v době nevídané migrace. Více než padesát let zůstává totiž počet migrantů relativně ke světové populaci pozoruhodně konstantní a drží se kolem 3 %. Právě tak nemá velký smysl hovořit o uprchlické krizi, protože počet uprchlíků je ve srovnání s celkovým počtem migrantů stále velmi nízký. Z dlouhodobého hlediska je pak zřejmé, že až do druhé světové války se lidé po celá staletí stěhovali pryč z Evropy. Ovšem pak se směr otočil a imigranti začali proudit do ní.
Autorem je profesor sociologie Hein de Haas z University of Amsterdam.
Zdroj: Der Spiegel