Alex Orlyuk se narodil v Sovětském svazu a když mu bylo šest let, jeho rodina se přestěhovala do Tel . Tam absolvoval armádní výcvik a dokončil školu. Sleduje politiku a cení si demokracie. Ve svých 28 letech ale nebyl nikdy volit. Tvrdí, že neúčastí ve volbách vyjadřuje svůj politický postoj a ukazuje na smutný stav izraelské politiky. Nedomnívá se totiž, že by nějaká z mnoha tamních politických stran byla schopná přinést změny, které by on uvítal. Tento jeho názor sdílí řada dalších lidí. Ve volbách v roce 2013 volilo pouze 58 % lidí mladších 35 let a jen 41 % lidí mladších 25 let.
Izraelská politika je atypická, protože se musí intenzivně věnovat otázce války, míru, náboženské identity a vztahu s Palestinou. Jenže podobné chování mladých voličů je patrné v mnoha jiných vyspělých zemích. V Británii a Polsku volila v posledních volbách méně než polovina lidí mladších 25 let, ve Švýcarsku během voleb v roce 2015 zůstaly doma dokonce dvě třetiny. Politický hlas mladých navíc ještě oslabuje demografický vývoj a tato skupina voličů se tak postupně mění z hlavní hybné síly na marginální.
Michael Bruter z London School of Economics tvrdí, že chování voličů se většinou formuje během prvních dvou voleb, kterých se mohou účastnit. Pokud tedy současní mladí lidé získají dojem, že jejich hlas nemá většího významu, bude nadále klesat volební účast a s ní i legitimita každých dalších voleb. Rob z Manchester University k tomu dodává, že dnešní mladí lidé na rozdíl od svých rodičů nevnímají volební účast jako svou povinnost. Podle nich je naopak povinností politiků, aby je k volbám přilákali. A politické strany podle nich nejsou subjektem, který by si zasloužil nějakou věrnost. Jde pouze o značky, mezi kterými si lze volně vybírat a také je ignorovat. Dnešní mladí lidé jsou také zvyklí si utvářet svět kolem sebe přesně podle svých potřeb a politické strany pro ně nejsou atraktivní, protože představují nabídku typu „ber všechno, nebo nic“.
Bobby Duffy z IPSOS Mori také říká, že mladí lidé dnes nejsou tak důvěřiví jako předchozí generace. Důkazem důvěryhodnosti je pro ně autentičnost politiků, kterou má například kanadský premiér Justin Trudeau. Pokud ale podobní vůdci k dispozici nejsou, lidé mohou lehce propadnout cynismu a skepsi ohledně celé demokracie. V nedávném průzkumu provedeném v Austrálii tak celá čtvrtina mladých odpověděla, že „nezáleží na tom, jakou vládu má jejich země“. Oproti tomu 72 % Američanů, kteří se na narodili před druhou světovou válkou, jsou přesvědčeni, že je nutné, aby vláda spravovala jejich zemi demokratickým způsobem.
Politici už pochopili, že u starších lidí je pravděpodobnější, že přijdou k volbám. Proto volí politiku, která této skupině voličů vyhovuje. Mladí lidé pak vidí, že systém jim nabízí méně a méně a o to více propadají skepsi. Podobný efekt se projevil i ve Velké Británii při hlasování o odchodu této země z EU. Pro odchod totiž hlasovali zejména penzisté, naprostá většina mladých byla naopak proti.
Z obav o budoucnost demokracie se tak hledají způsoby, jak přimět mladé lidi hlasovat. Nejpřímějším způsobem jsou samozřejmě volby povinné, které nalezneme například v Austrálii, Belgii či Brazílii. Barack Obama prohlásil, že pro USA by takové volby představovaly klíčovou změnu. Jenže takový systém neřeší pravou podstatu problému. Namísto něj by bylo lepší přesvědčit mladé lidi, že systém na jejich hlasy reaguje a že mají svůj význam. K tomu je lze přesvědčit ve školách tím, že si tam studenti vyzkoušejí demokracii na vlastní kůži. Jinou možností je snížit věk, od kterého mohou mladí volit. Volební zvyky se totiž formují velmi brzy a toho se snaží využít země jako Rakousko či Argentina, kde se může volit od 16 let. V Rakousku se skutečně ukazuje, že takový systém zvyšuje pravděpodobnost toho, že k volbám přijdou i osmnáctiletí či dvacetiletí lidé.
Je ovšem možné, že vše skončí u čekání na nějakého hrdinu. V Kanadě volilo v parlamentních volbách v roce 2008 jen 37 % lidí ve věku mezi 18 – 24 lety. V roce 2015 ale zafungoval Trudeau efekt a účast stoupla na 57 %. I Orlyuk říká, že čeká na dalšího Jicchaka Rabina. Až se objeví, půjde podle svých slov volit i on.
(Zdroj: The Economist, foto Wikimedia)