Francouzský prezident Emmanuel Macron byl na počátku července na summitu G20 dotázán na to, zda by Evropa neměla v Africe rozjet svůj „Marshallův plán“. Macron na tento návrh ale reagoval jednoznačně negativně. Podle něj se o něčem podobném na Západě uvažovalo po řadu let a spousta podobných plánů byla dokonce uskutečněna. Jenže „pokud by to bylo tak jednoduché, problém by už byl dávno vyřešen“, otevírá téma pro The American Conservative spoluautor knihy "After Hirosmima" Gilbert T. Sewall.
Afrika dnes podle Macrona čelí jinému problému než v minulosti. Poukazoval na rozvrácené režimy a vládní instituce, systémy pašování drog, zbraní, lidí a kulturního dědictví a také na islámský terorismus. A dokonce dodal: „Když je v některých zemích 7 až 8 dětí na jednu ženu, můžete tam poslat miliardy eur, ale nic tím nevyřešíte.“
Macron si za tuto odpověď vysloužil vlnu kritiky. Jak si vůbec mohl dovolit urážet Afriku? Nicméně například Remi Adekoya v časopise Foreign Policy poukázal na to, že francouzský prezident se sice pohybuje na horké půdě, ale jeho poznámky jsou pravdivé. „Podrážděné reakce a popírání reality milionům chudých lidí žijících v Africe nepomohou,“ píše Adekoya.
Jeden z mých přátel, který jako bankéř cestuje po celém světě, mi ohledně vývoje v Africe řekl: „Možné dopady demografického vývoje v subsaharské Africe a migrace do Evropy jsou lidským rozumem téměř neuchopitelné.“ Já tedy jen doufám, že chytří lidé v OSN, Světové bance a EU se tomuto problému věnují. A vím, že v Pekingu se mu věnují určitě.
Během posledních let přišlo do Itálie 600 000 lidí ze subsaharské Afriky. Nikdo je nezval, přišli přes Libyi, která je pro migraci výhodná kvůli své nefunkční vládě. Imigranti se v Itálii pohybují zejména kolem nádraží, náměstí, mnoho z nich se zdá být úplně ztraceno. Informace o záchytných táborech a příslušné vládní politice jsou v podstatě nedostupné. Itálie nechce nést tíhu tohoto problému sama a hrozí, že dá přechodná víza 200 000 migrantů. Rakousko zase hrozí, že bude zavírat hranice a Evropa bez hranic začíná být opět ohrožena.
Ve Středozemním moři letos při pokusu o dosažení evropských břehů zahynulo již 2 300 lidí. Přicházejí z Nigérie, Eritreje, Súdánu, Pobřeží slonoviny, Somálska a dalších zemí. Většinou jde o muslimy, někteří jsou křesťané. Často mají jen minimální vzdělání, omezené pracovní dovednosti. Přicházejí ze světa nemocí, nebezpečí, obrovských městských slumů, kde neexistuje odpadní systém. Ti lidé jdou za vyšším životním standardem evropského státu blahobytu. A všichni, včetně OSN, Světové banky i Macrona, vědí, že doma v Africe jsou jich další miliony připravených ke stejné cestě. K tomu přidejme očekávanou demografickou explozi.
Jestliže budeme ukazovat prstem na ty, kteří hovoří o nepříjemných faktech, problém tím nezmizí. Je možné, že pokud má být situace v Africe zlepšena či alespoň stabilizována, musí na scénu vstoupit Čína. Ta si nedělá tak těžkou hlavu s věcmi, jako je manipulace měnového kurzu, využívání přírodních zdrojů jiných zemí či kontrola populace. Macron použil zakázaná slova, ale zaslouží si za ně chválu. Chválu za to, že využil své pozice a váhy k tomu, aby pravdivě pojmenoval problémy Afriky. V Evropě je podobná odvaha výjimečná, ale v této oblasti je jí třeba.
Autor: Gilbert T. Sewall, spoluautor knihy After Hiroshima: The United States since 1945
(Zdroj: The American Conservative)