Jako jednotlivci máme jen velmi omezené znalosti o světě kolem nás. Někteří psychologové odhadují, že jich je mnohem méně, než kolik se vejde na standardní USB flash disk. To je důvod, proč má většina z nás například problém s vyjmenováním několika vedoucích politiků v jiných zemích, nebo s nakreslením přesného obrázku jízdního kola. Omezené znalosti jsou faktem i v oblasti, které se věnujeme a která nás živí. Chirurgové jsou mistři svého oboru, ale to neznamená, že dovedou vybrat to správné anestetikum, nebo poradit s psychickými problémy.
Naše osobní znalosti jsou tedy velmi úzce zaměřené, pamatujeme si to, co potřebujeme a zbytek rychle zapomínáme. To je mimochodem důvod, proč nemá velký smysl učit na středních školách osobní finance. Chování žáků poté, co opustí školu, totiž tato výuka moc neovlivní, protože než přijdou s finanční problematikou do styku, vše zapomenou. Otázkou je, jak se nám jako celé společnosti podařilo dosáhnout tak velkého pokroku, když každý z nás ví tak málo. Odpověď je prostá: Práci si rozdělujeme a každý máme svou oblast, ve které se vyznáme. Chirurgický zákrok tak vyžaduje celý tým odborníků včetně výzkumu. Každý hraje klíčovou roli, ale nikdo se ani neblíží tomu, že by rozuměl celé problematice.
Jedním z hlavních faktorů, který činí lidi lidmi, je právě schopnost společně sledovat dosažení určitého cíle. Jedna z významných teorií evoluce říká, že náš mozek má tak velké rozměry, protože jej potřebujeme na orientaci ve složitých sociálních skupinách. Výzkum v oblasti psychologie to potvrzuje. Jednou z našich klíčových vlastností, která nás odlišuje od jiných primátů, je právě schopnost sdílet vlastní záměry s jinými a spolu s nimi je dosahovat. Naše mysl je tedy nastavena na spolupráci, ale z nějakého důvodu považujeme za největší hrdiny individualisty. Ti v našich představách řeší složité problémy bez pomoci ostatních, znají a dovedou vše, co je třeba.
Rozdíl mezi našimi představami a realitou je obrovskou záhadou. Dokončení velkých věcí vyžaduje spolupráci, ale my obdivujeme hlavně mimořádnou inteligenci a schopnosti některých jednotlivců. Značně podhodnocujeme význam společného uvažování o problémech, namísto toho klademe sami na sebe nerealistické požadavky. Máme problémy s uznáním toho, že něčemu nerozumíme, protože by to budilo dojem, že jsme hloupí. Přitom je zřejmé, že jako jednotlivci nemůžeme rozumět všemu. Naše vnímání inteligence by tak mělo klást důraz na schopnost zlepšit inteligenci a znalosti celé skupiny lidí. Ne vždy má v této oblasti přínos ten, kdo je nejchytřejší, nebo toho ví nejvíce. Měli bychom naopak tleskat zejména těm, kteří jsou si vědomi svých limitů, ale vědí, jak pomoci ostatním.
Žijeme v mýtu, který tvrdí, že sami můžeme dokázat vše, zvládnout každý detail a vyznat se ve všech složitostech světa. Někomu může takový pohled dělat dobře, ale jde o vážný omyl. A tento omyl je kontraproduktivní. Namísto toho, abychom zoufale schovávali svou ignoranci a předstírali, že rozumíme všemu, měli bychom oslavovat naši kolektivní moudrost.
Autor: Philip Fernbach
(Zdroj: Quartz)