Ten vtip, který jsem napsal v nadpise, je samozřejmě z doby, která je snad definitivně za námi. Uvažování ve stylu „je jen jedna pravda, a to ta naše“, ale kvete. Týká se to nepřekvapivě i ekonomických doktrín/škol/teorií a toho, jak (ne)kriticky je jejich zastánci vnímají. Někdy se mi dokonce zdá, že čím více slabých míst nějaká ekonomická škola má, o to agresivnější jsou její hrdí zastánci (oni vlastně musí být). Obávám se ale, že tímto přístupem si jen škodíme a snažím se mu vyhýbat. Já sám si vážím...
Adama Smithe za to, že to všechno začal.
Friedricha A. von Hayeka za to, jak kladl důraz na přínosy trhu a poukazoval na slabosti řízeného hospodářství, což bylo v dané době (a nejen v ní) velmi třeba.
Josepha A. Schumpetera za to, že se věnoval nabídkové straně ekonomiky, poukazoval na neustále se měnící prostředí, nabídkové cykly, přínosy konkurence.
Johna Maynarda Keynese za to, že ukázal, že Sayův zákon v ekonomice, kde se dají peníze „dát do slamníku“, neplatí. A že to má dalekosáhlé důsledky. Že nasměroval naší pozornost ke zvířecím pudům. K tomu, že v peněžní ekonomice nemusí „úspory tvořit investice“, ale „investice tvořit úspory“. A řadu dalších věcí.
Hymana Minskyho za to, že poukázal na význam finančních trhů a toho co „dovedou“ napáchat, pokud se utrhnou ze řetězu.
Franka Knighta za to, že kladl důraz na riziko a nejistotu.
Miltona Friedmana za to, že byl zastáncem volného trhu, ale neignoroval poptávkovou stranu ekonomiky. Za to, že byl silou, která se stavěla proti těm, kteří se snažili nekriticky používat (či zneužívat) části teorií, se kterými přišel Keynes. A samozřejmě za to, jak nás posunul dopředu v oblasti monetární ekonomie.
Roberta Barra za to, že se neustále vrací ke klasické ekonomii a podle mne tak pomáhá tomu, aby střední proud neustřelil do myšlenek typu Nové monetární teorie.
A třeba i tolik kritizovaného Paula Krugmana například za to, že přišel s koncepty, jako je past likvidity dlouho předtím, než začaly být relevantní v globálním měřítku.
A také řady dalších, kteří přišli s myšlenkami, z kterých dnes těžíme, nebo bychom mohli těžit, pokud bychom si nedávali klapky na oči. Dobré je také zmínit, že i výše zmínění (snad mimo pana Smithe) stáli na ramenou jiných gigantů. Viz například Víkendář: Nepoznaní hrdinové ekonomie, kde se píše o tom, jak Milton Friedman těžil z práce svého dnes málo známého kolegy Lloyda Mintse.
Když si procházíme historii toho, jak se utvářely ekonomické myšlenky a teorie, můžeme vnímat, jak jeden těžil z práce druhého a posouval věci dál – ať už na základě souhlasu, či nesouhlasu se svým kolegou. A samozřejmě mnohokrát došlo k onomu cimrmanovskému momentu, kdy se vědec obrací zpět se slovy „tudy ne, přátelé“. Takové momenty nám podle mne překážkou rozhodně nejsou. Jsou jimi spíše postoje „jen tudy a nikam jinam“. Jak ale poznat, že to skutečně není ta pravá cesta?
Já sám jsem za ty roky, co tak poslouchám různé teorie a názory, vypozoroval, že existuje docela spolehlivé vodítko. Vlastně jsem to naznačil už v úvodu: S čím větší suverenitou je nám předkládán nějaký názor, teze, teorie, projekce apod., o to více slabších míst má. Asi to souvisí s tím, že čím více někdo něčemu rozumí, o to více pokory k lidskému „vědění“ má a je si vědom jeho omezení. Ale možná se i tady mýlím.
Pokojný nový týden!