Po ledové pláni běží lední medvěd, kterého pronásleduje vrtulník. Záhy je medvěd zasažen uspávací střelou, padá k zemi a do spánku. Vrtulník přistává, zvíře je zkoumáno vědci. Když se pak začne probouzet, stane se pozoruhodná věc: Jeho tělo zachvátí mohutný třes, hýbe tlapami, jako kdyby utíkalo, jeho čelisti se pohybují. Nejde ale o nic, co by mu škodilo, naopak. Medvědovo tělo se tím zbavuje traumatu, které mu způsobil předchozí útěk od hrozivé létající věci nad ním a následný pád. Tento třes a pohyby jsou tak pro něj oním „oklepáním se“, které mu umožňuje se posléze zvednout a odkráčet z místa, jako by se nic nestalo.
Uvedené video doporučuje shlédnout Peter A. Levine, který se věnuje léčbě traumat a ve velmi zhuštěné podobě tvrdí následující: Nevyřešená traumata se ukládají v těle. Ale zatímco zvířata si ponechala schopnost se jich rychle zbavit reakcemi podobnými té popsané v úvodu, my lidé jsme tuto schopnost ztratili. Či přesněji řečeno jsme jí v sobě potlačili a dál potlačujeme. Ovšem k naší škodě, protože platí to, co bychom podle mne mohli nazvat „zákonem zachování traumatu“. Podobně jako energie ve vesmíru totiž ani trauma zřejmě jen tak nezmizí.
Proč o tom všem píšu zde, kde čtenář hledá spíše úvahy nad situací na trzích a v ekonomii? Protože je možné, že stejně, jako jsme schopnost nechat se zdravě (!) otřást v základech potlačili sami u sebe a v našich tělech, potlačujeme ji i v systémech, které jsme vybudovali. Tedy i v ekonomice, na trzích a podobně. Poslední obrovské trauma, kterým si globální ekonomika a trhy prošly, má řada v nás ještě v živé paměti. Místo obecného mnohokrát opakovaného popisu jej připomenu jednou konkrétní příhodou: Jeden z tehdejších šéfů investičního giganta Pimco před lety prozradil, že po jedné poradě během finanční krize roku 2008 šel hned volat své ženě, aby vybrala z bankomatů tolik peněz, kolik bude moci. Jak jsme se s tímto traumatem vypořádali? Dokázali jsme jej plně zpracovat, či je uloženo v „těle“ ekonomiky, trhů, celého systému?
Mnoho z nás zřejmě cítí, že odpověď na druhou otázku je spíše záporná. Právě z tohoto, třeba i neurčitého, pocitu možná také pramení velká vlna kritiky krizové a pokrizové monetární politiky, vysoká poptávka po zlatu, snahy o přechod na alternativní měny, neustále se opakující predikce vysoké inflace, dluhové krize, kolapsu akcií a tak dále. V duchu výše uvedeného máme prostě pocit, že trauma stále přetrvává, jen jsme jej zatlačili pod povrch a vznikl tak falešný dojem, že je vše v pořádku. Jenže ono není a dříve, či později se to projeví na povrchu.
Tento pocit mám také, ale zároveň věřím, že musíme pečlivě rozlišovat a neoddávat se třeba vylévání vaniček i s dítětem. Za jasný důkaz nevyřešeného traumatu světové ekonomiky bychom mohli například brát velmi nízké, či dokonce do záporu zasahující sazby. Mohli bychom je interpretovat jako onu snahu zatlačit problém pod povrch s tím, že ale vybublá za čas nahoru, třeba ve formě příliš vysokých dluhů a následné krize. Jenže zde je třeba brát v úvahu i to, jak se sazby vyvíjí dlouhodobě (klesají celá desetiletí) a co je jejich hlavním tahounem (nabídka globálních úspor a poptávka po nich). Zde bych tedy byl opatrný.
Za daleko lepšího kandidáta na hluboké nevyřešené trauma považuji problém TBTF. Tedy to, že velké mezinárodní banky jsou stále příliš velké na to, aby padly (dokonce ještě větší). Což vede k mnoha problémům, včetně tolikrát zmiňovaného morálního hazardu. Či oprávněného názoru veřejnosti v USA, že ti, kteří ke krizi nejvíce přispěli, nakonec dostali vládní pomoc, zatímco „lidé z ulice“ čelili prudkému růstu nezaměstnanosti. Následuje nabídka populistických řešení, které jdou ale snad až zákonitě přesně opačným směrem, než by měly jít (deregulace). A tím se „ozdravnému otřesu“ vzdalujeme ještě více.
Řešením by v popsaném případě mohl podle mne být přístup prosazovaný známým Nassimem Nicholasem Talebem, k čemuž jsme ale vzdáleni několik světelných let. S ohledem na čtenářovu výdrž bych ale už vše uzavřel s tím, že bychom neměli propadat pocitu, že ve světové ekonomice je vše špatně, ani že vše funguje tak, jak má. Určité pokrizové trauma tu je, v ideálním případě se nám podaří najít způsob, jak jej dostat ven tím správným medvědím třasem. Zdá se mi přitom, že „bojování v již skončený válkách“ (například neustálé obavy z vysoké inflace stylu sedmdesátých let) nás od té správné cesty (například zmíněné řešení TBTF) spíše odvádí.
Pokojný víkend bez neozdravných otřesů.