Možná bych v tuhle chvíli měl psát o tom, co se podle mne na trzích a v ekonomice stane v souvislosti s koronavirem. Nemám ale nejmenší tušení. Můj dnešní příspěvek tedy čtenáři v této souvislosti nic nepřinese, ale doufám, že někoho alespoň trochu zaujme. Týká se dvou témat, kterým jsem se tu věnoval nedávno: Toho, které cesty dláždí dobré úmysly. A toho, na co bychom si měli, či radši neměli, udělovat právo.
Říká se, že dobré úmysly dláždí cesty do pekla. Pokud by tomu tak ale bylo, tak nemáme dlažbu do nebe, protože špatné úmysly jí určitě nebudou. I tato jednoduchá úvaha naznačuje, že s onou dlažbou dobrými úmysly to asi bude trochu jinak. Řešení může spočívat v tom, že rozlišíme skutečně dobré úmysly a úmysly dobré jen na povrchu, za kterými ale vykukuje osobní prospěch, snaha se něčemu vyhnout a podobně. Čímž se rychle dostávám k onomu udělování práv.
Nedávno jsem tu psal o jedné studii, které se zabývala nedostatkem vody. Podle některých názorů by jej vyřešilo to, kdyby bylo uzákoněno právo na vodu. Ale ona studie tvrdila, že mnohem lepší by bylo udělit práva na vodu – spravedlivě rozdělené vlastnické podíly, se kterými by bylo možno i obchodovat. Podstatu této myšlenky dobře vystihoval název studie hovořící o tom, že chudí by nepotřebovali charitu bohatých, pokud by bohatí potřebovali jejich vodu.
Netvrdím, že uvedené téma a návrhy jeho řešení jsou něčím, co se dá popsat v jednom odstavci a určitě nejde o téma a řešení černobílá. Zaujmout nás ale může ona problematika udělování některých práv (druh dlažby, kterou jím vytváříme). Na povrchu se to může zdát jako krok přínosný, ale pod povrchem už to může být jiné. Vybavují se mi v této souvislosti slova pana Marka Hermana, který v jednom rozhovoru řekl, že dnes má každý fůru práv a žádné povinnosti. Tak vezměme třeba takové právo na práci.
Právo pracovat má přirozeně každý – nikdo nikomu nemůže zakazovat třeba rýt si zahrádku nebo pomáhat jiným. Když se ale řekne právo na práci, myslí se tím samozřejmě právo na placenou práci. Jenže tady narážíme na to, že v takovém případě musíme vytvářet hodnotu, která je relevantní i pro jiné a ti jsou ochotni dát za ní odměnu. Nebo musíme zavést i druhou stranu mince tohoto „práva“ – povinnost od druhých odebrat/koupit/odměnit je za cokoliv, co svou prací vytvoří. Smysl dává samozřejmě jen první možnost, ale nevím, jak by se v souvislosti s ní dalo hovořit o právu tak, aby to nebyla jen prázdná slova.
Ekonom Tim Taylor zase nedávno na svém blogu The Conversable Economist přišel s tématem práva na elektrickou energii. Ekonom nejdříve vyjmenovává seznam práv z americké ústavy, kde najdeme i ono právo na práci, či třeba právo na volný čas, či bydlení adekvátní pro jednotlivce i jeho rodinu. Poté Taylor uvažuje o tom, nakolik je přínosné míchat dohromady lidské potřeby a touhy na straně jedné a práva na straně druhé a také zmiňuje, že se tím mnohdy dostaneme do těžko řešitelného rozporu. Příkladem může být právo na svobodu kombinovaného ovšem s právem, se kterým by se musela pojit nějaká konkrétní politika, která by ale svobodu člověka omezovala. Třeba právo na svobodu kombinované s právem na sociální podporu nutně znamená i povinnost platit daně, což ale můžeme vnímat jako omezení svobody.
Taylor následně zmiňuje studii, ve které autoři zkoumají dopady udělení práva na elektrickou energii. Tito ekonomové tvrdí, že pokud její dodávky lidé vnímají jako něco, na co mají právo, kvetou různé dotace, krádeže (nehlášené napojení se na sítě), neplacení faktur a podobně. V důsledku toho utility prodělávají a i když se jim dostane vládní podpory, nakonec jim dochází peníze. To se obratem negativně projevuje na dodávkách toho, na co mají lidé „právo“ – tedy elektřiny. A jelikož síť je jen jedna, trpí i ti, kteří platili a platí a nespekulují o tom, že na elektřinu mají nějaké právo.
Nedělám si rozhodně ambice toto téma nějak uceleně uchopit, prezentovat jednoznačné závěry, či dokonce „mít pravdu“. Práv, které si udělujeme sami sobě, je celá řada, někde může jít o koncept smysluplný, praktický, někde s velkým otazníkem. I vyloženě praktický příklad s elektřinou mě samotnému každopádně ukazuje, že pokud si na ní odhlasujeme právo, musíme si odhlasovat a dodržovat i relevantní povinnosti (zde dotovat, podporovat neplatiče...). Pokud tyto vazby „právo – povinnost“ ignorujeme, či pokud si dokonce udělujeme práva, která nejsou vůbec v naší moci, spíše si jen něco nalháváme.