Jednou z nejvíce stahovaných studií na SSRN je „‘A Diamond is Forever’ and Other Fairy Tales: The Relationship between Wedding Expenses and Marriage Duration“. Jejími autory jsou Andrew Francis-Tan a Hugo M. Mialon a tito ekonomové si dali za cíl zjistit, zda spolu souvisí výše výdajů na svatbu a to, jak dlouho manželství vydrží. Jde o takovou z části zábavnou studii, ale když se nad ní trochu zamyslíme, zjistíme, že vlastně říká velmi podstatnou věc.
Zmínění ekonomové pracovali s daty z průzkumu mezi 3 000 americkými domácnostmi. Ve své práci poukazují na to, že v roce 2014 dosahovalo odvětví pořádání svateb v USA velikosti 50 miliard dolarů a náklad průměrné svatby se pohyboval kolem 30 tisíců dolarů (ano, slovy třicet tisíc dolarů). „Komoditizace“ svateb pak sebou nese i přidružené marketingové kampaně. Včetně té od DeBeers implikující, že jelikož „diamanty jsou věčné“, bude dlouho trvat i manželství „stojící“ na diamantových svatebních prstenech. Celkově pak celé odvětví vysílá signály, že čím dražší svatba, tím déle trvající manželství.
Asi nepřekvapí, že ona studie dochází k trochu jinému závěru. Její autoři tvrdí, že vztah mezi výší výdajů za svatbu, popřípadě nákupem drahého diamantového prstenu na straně jedné a délkou trvání manželství na straně druhé neexistuje. Nebo je spíše negativní. Jinak řečeno, z hlediska spokojenosti a úspěšnosti manželství je minimálně úplně jedno, jak velká a drahá je svatba. Popřípadě je spíše možné, že čím je svatba skromnější, o to lepší jsou vyhlídky na spokojené manželství.
Autoři studie se nevěnují tomu, co je u popsaného (ne)vztahu ve hře. Jistě totiž neplatí, že sama výše výdajů je tím skutečně funkčním faktorem. Dovedu si například dost dobře představit, že pokud má někdo silnou touhu po opulentní svatbě a ukázce svého bohatství, tak tento charakterový rys sebou nese i další, které znamenají nižší schopnost vypořádat se s nástrahami společného soužití.
Jak jsem ale zmínil v úvodu, tato studie toho vlastně ale hodně říká velmi mnoho o fungování dnešních přesaturovaných ekonomik. Sami sebe v nich přesvědčujeme, že pro skutečnou spokojenost potřebujeme ještě vyrobit a koupit tohle, či támhleto. Čím více to nefunguje, o to zoufaleji se snažíme – považuje za svou největší konkurenci spánek, bude točit filmy, aby se prodávalo více jeho hraček... A zas a znova se ukazuje, že námi předpokládaný vztah neexistuje, nebo dokonce funguje obráceně.