Před časem jsme na těchto stránkách prezentovali výsledky studie, podle které jsou názory a rozhodování společnosti dominantně ovlivněny ne fakty a daty, ale emocemi. To má mimo jiné své důsledky třeba v politice. Ale tento jev je samozřejmě relevantní a asi docela známý i v investování. Dnes to trochu rozebereme ve vztahu k mohutným investicím velkých technologických firem.
Následující graf ukazuje, jak se měnily preference technologických společností ve vztahu k investicím a výplatě peněz akcionářům přes dividendy a odkupy. Já bych jej zde dnes okomentoval v duchu známým na půl plných a na půl prázdných sklenic. Tedy z pohledu, který tíhne spíše k optimismu a i z toho, který vidí spíše prázdnou polovinu.
Zdroj: X
V době, kdy byla ve velkém preferována výplata dividend, byl „napůl plnou sklenicí“ pohled, podle kterého je dobře, že firmy se nesnaží držet hotovost ve své rozvaze. A za každou cenu za ní něco utratit, nebo s ní prostě nic nedělat a syslit. Dnes už se o tom tolik nehovoří (a docela bych řekl, že je to chyba), ale kdysi se docela hojně rozebíraly jevy jako „budování říší“. Tedy pomýlená motivace managementu firem, nesladěná se zájmy akcionářů a mířící k neustálému zvětšování velikosti společností. A tím manažerské moci a vlivu. Výplata peněz akcionářům v době, kdy nejsou atraktivní investiční příležitosti, je samozřejmě mnohem lepší alternativou.
Pohled přes napůl prázdnou sklenici v době preferovaných dividend a odkupů by naopak zdůrazňoval, že nejsou dobré investiční příležitosti. A když plody těch starších přestanou generovat vysoké zisky, firmy se dostanou do pozdní fáze cyklu a to se projeví i na výplatě peněz akcionářům. Co období současné, kdy se důraz přesouvá na investice? Skrz napůl prázdnou sklenici bychom viděli dnes už mnohokrát opakované riziko, že investice se dostatečně nezaplatí. Že jde o závod, který nemusí mít žádné vítěze. Nebo třeba vítěze v Číně, kteří investují mnohem méně s výsledky, které nejsou zase tak pozadu (minulý týden jsem rozebíral do detailu).
Napůl plná sklenice v době současného investičního boomu by byla zrcadlovým obrazem výše uvedeného – radost z toho, že firmy zase mají do čeho investovat a tudíž omezují prostor pro stagnaci pozdního cyklu. Víra v to, že investice se nakonec zaplatí, umělá inteligence bude přinášet reálné plody a to i z finančního hlediska. A výplata dividend a odkupy budou po tomto investičním boomu výrazně vyšší.
To, k jakému typu sklenice, respektive k jaké interpretaci té samé sklenice, kdo tíhne, je v podstatě dáno jeho vnitřním nastavením. Mohli bychom namítnout, že třeba současný investiční boom není přesně do půli naplněným půllitrem, ale už se jasně ukazuje, že v něm je více, či méně tekutiny. Možná ano, mě se ale zdá, že v té fázi ještě nejsme. Že se stále pohybujeme hodně v oblasti interpretací. A dobré je nezapomínat na to, že na další vývoj není třeba mít nějaký pevný názor. Nikdo nikoho nenutí, aby sázel všechno na jednu kartu.
Ještě bych zde na závěr připomněl, že současný technologický cyklus byl doposud atypicky výrazně tažen dominantně firmami „starými“. Tedy ne tím, že by starší společnosti spíše tížil jejich dosavadní podnikatelský model a nosiči nových technologií a modelů byly společnosti nově vznikající. Je to dáno hlavně tím, že AI je do značné míry pokračováním dosavadního směru. A k tomu se přidává její vysoká investiční a zdrojová náročnost, kterou alespoň prozatím lépe pokrývaly na zdroje bohaté velké technologie. Zdá se ale, že tato první fáze už se mění a vstupujeme do další. Včetně toho, že rozšiřování AI už zřejmě pojede mimo investice, ale přes provozní náklady a výdaje (předplatné AI a souvisejících služeb).