Horem dolem se nyní mluví o tom, zda investice do umělé inteligence přinesou dostatečnou návratnost. Co to ale konkrétně znamená? K tomu jsem zde včera poukazoval na to, že návratnost masivních investic je velkým tématem i v druhé největší ekonomice světa. Tomu ale není věnována zdaleka taková pozornost. Dnes se tak pak podíváme na jeden „detail“ prolínající se oběma příběhy: Jaká by ona návratnost v USA i Číně vlastně měl být?
Malé technické intro: Asi nejjednodušším měřítkem návratnosti nějaké investice je pohled na to, „kdy se to vrátí“. Pokud firma zainvestuje 100 milionů a ročně jí to vydělá 10 milionů dolarů, „vrátí“ se investice za 10 let. Je tak z tohoto pohledu lepší dát peníze sem, než do projektu, který má návratnost třeba 15 let. Tento způsob hodnocení a porovnávání investiční atraktivity má ale dost slabé stránky, většinou se tak používá tzv. diskontovaný tok hotovosti. Není to v principu nic složitého – udělají se předpovědi investičních výdajů a následných příjmů z nich. A výsledný tok hotovosti je převeden na současnou hodnotu. Pokud tak nějaký jednoduchý projekt vydělá za rok třeba 110 dolarů a jeho požadovaná návratnost je 10 %, jeho současná hodnota je 100 dolarů.
Klíčovou roli tu tedy hrají ony předpovědi toku hotovosti a požadovaná návratnost. Pokud se u AI projektů mluví o tom, že se (ne)zaplatí, míní se tím právě to, že (ne)pokryjí alespoň požadovanou návratnost. A to samé platí o masivních investicích do výrobních kapacit v Číně, nebo investicích kdekoliv a kdykoliv jinde. Jak vysoká je pak konkrétně požadovaná návratnost v USA a Číně?
Zaznamenal jsem například názor, že kdyby výnosy desetiletých vládních dluhopisů v USA dosáhly místo současných cca 4,6 % nějakých 6 – 7 %, AI projekty by se nezaplatily. I tento pohled ukazuje, že požadovaná návratnost má svou bezrizikovou složku – vychází se logicky z toho, kolik by jako alternativa k nějakému investičnímu projektu vyneslo to, kdybychom peníze prostě dali do vládních dluhopisů To ale není konečné měřítko, protože projekt je jistě rizikovější než dluhopisy. A tudíž bychom měli porovnávat se stejně rizikovou věcí, ne bezrizikovým vládním dluhopisem. V principu proto požadovanou návratnost tvoří bezrizikové sazby plus nějaká riziková prémie.
Pokud se chceme přesunout ke konkrétnějším číslům, tak lze jít v případě amerických AI projektů třeba následující zjednodušenou cestou: Výnosy desetiletých vládních dluhopisů dosahují nyní asi 4,6 %. před časem odhadoval, že riziková prémie amerického akciového trhu je u 3 %, historický standard je spíše mezi 5 – 7 %. Pokud tedy (i) uvěříme odhadu GS a předpokládali bychom, že (ii) AI projekty jsou podobně rizikové, jako průměrná kapitalizací vážená akcie na trhu, byla by u nich požadovaná návratnost mezi 7 – 8 %. Pokud bychom třeba předpokládali, že určité AI projekty jsou dvakrát rizikovější, požadovaná návratnost by se dostala na 4,6 % plus 3 % krát 2. Tedy nad 10 %. A tak dále až k hodně rizikovým venture capital projektům, kde už se pohybujeme v násobcích tohoto čísla.
Co Čína? O ní jsem včera psal, že tam probíhá to, čeho se v USA obávají u AI investic. Dnes dodáme, že bezrizikové sazby v Číně jsou teď u 1,7 %. K tomu by se dal přidat příběh o deflačních tlacích plynoucích z nadbytečných kapacit, nebo také o finanční represi poškozující domácnosti a bránící přechodu na model stojící na spotřebě domácností. Držme se ale dnešního tématu: Podle Aswatha Damodarana je riziková prémie čínského akciového trhu u 5 %. Požadovaná návratnost trhu je tak mezi 6 – 7 %. Tedy pod tou americkou a to i přes vyšší riziko a vyšší prémie. Pokud by nové čínské „budovatelské“ investice rizikem odpovídaly akciovému trhu, měly by vynášet právě tuto návratnost.
Třeba ekonom Michael Pettis tvrdí, že návratnost nových projektů a rozšiřování kapacit je v Číně někdy v záporu. Takže pak není ani třeba nějak přesně odhadovat návratnost požadovanou abychom zjistili, zda se projekty vyplácí. K tomu lze dodat, že v systému intenzivních vládních pobídek je otázkou, jaká je opravdu „přirozená“ realizovaná návratnost (vs. ta dopovaná státem).