Americký ekonom Noah Smith doporučuje Evropě, aby se bránila proti čínské obchodní expanzi. Začíná s tím, že „cílená cla a další obchodní bariéry lze použít k ochraně strategických odvětví před dotovaným dovozem, zejména ze strany geopolitických rivalů. Nicméně plošná cla, jaká zavádí třeba Trump, jsou obecně škodlivá. Mimo jiné proto, že poškozují domácí výrobu zdražením výrobních vstupů.“ Jaké jsou tedy argumenty pro cla na čínské dovozy do Evropy?
Základním důvodem by podle ekonoma měla být ochrana některých průmyslových odvětví. Stejně tak by ale „překážky čínským exportům mohly Čínu přimět ke změně jejího vlastního ekonomického modelu na takový, který více prospívá domácí populaci.“ Nejdříve se Smith věnuje právě tomuto tématu: V posledních několika letech čínská vláda rozjela „bezprecedentní záplavu dotací pro high-tech odvětví“. To spolu s dalšími strukturálními faktory vedlo k růstu exportního podílu na globálních trzích v odvětvích, jako je automobilový průmysl, farmaceutický průmysl či stavba lodí.
Smith poukazuje na analýzu OECD, podle které je tržní podíl Číny na globálních trzích více než z poloviny právě dílem vládních dotací a podpory, ale jak uvádí Paul Hannon, OECD odhaduje, že je to více než polovina. Společnost Rhodium Group zase tvrdí, že „čínská průmyslová politika nové generace představuje posun od cílených odvětvových intervencí k tomu, co lze popsat jako politiku zaměřenou na všechno.“ I v plně rozvinutých odvětvích, která už čelí nadměrné kapacitě a silnému cenovému tlaku, tak Peking stále poskytuje podporu. A tlačí firmy k další modernizaci výrobních technologií, aby získaly podíl na globálním trhu a snížily výrobní náklady. Služby, které byly dříve v rámci vládní politiky relativně opomíjeny, se dostávají stále více do čela pozornosti.
Smith si tak myslí, že „Čína v podstatě nechce působit v obchodním systému, kde se zboží vyměňuje za jiné zboží. Čína chce všechno zboží vyrábět sama a nechat ostatní země platit za toto zboží na dluh.“ Podle ekonoma existují dva základní důvody, proč to tato země dělá. „Prvním je čistý merkantilismus. Čína se snaží exportem vymanit z ekonomického poklesu způsobeného krachem v oblasti bydlení. Na druhý důvod poukazuje analýza Rhodium Group: Pokud Čína ovládá klíčové segmenty dodavatelských řetězců jiných zemí, může využít hrozbu kontrol vývozu k tomu, aby tyto země přiměla k poslušnosti.“
Co by s tím měly ostatní dělat? Smith připomíná, že se USA rozhodly reagovat cly. „Jejich účinnost je omezená, ale zdá se, že nějaký efekt mají… Otázkou je, co Evropa a další rozvinuté země, které mají o něco racionálnější rozhodovací procesy? Jeden z návrhů, který zatím zřejmě prosazuje Německo, je nedělat nic a jednoduše nechat Čínu vyrábět všechny fyzické produkty na světě. A místo toho se zaměřit na služby.“ Podle ekonoma jde o filozofii, podle které je snaha konkurovat Číně s její „komparativní výhodou v průmyslové politice“ odsouzena k neúspěchu. On s tím ale hluboce nesouhlasí.
„Takový názor představuje hluboké nepochopení celého konceptu komparativní výhody. Komparativní výhoda se týká obchodovaného zboží. Jestliže já umím lépe vyrábět televizory než auta a vy umíte lépe vyrábět auta než televizory, pak já budu vyrábět televizory a vy budete vyrábět auta. A budeme obchodovat. Nemůžete mít komparativní výhodu v samotné průmyslové politice. Průmyslová politika je výrobní vstup, nikoli obchodovatelné zboží. Nikdo ji nekupuje a neprodává.“
Každá země má podle Smithe v něčem skutečnou komparativní výhodu, a to znamená i vzájemně vyrovnaný obchod. Obrovský obchodní přebytek Číny ale znamená, že „většinu času neobchoduje zboží za jiné zboží, ale zboží za dluhopisy. K tomuto druhu nevyváženého obchodu v teorii komparativní výhody prostě nedochází.“ Jestliže pak chce někdo „výrobu všeho nechat na Číně“, ignoruje téma zranitelnosti dodavatelského řetězce. A za druhé, Čína má také průmyslovou politiku pro inovace. Těžko jde tedy říct, že zbytek světa se nebude zaměřovat na výrobu, ale právě na inovace. Jde o velmi zastaralý pohled, který nereflektuje to, jak se Čína změnila.
Pokračování v zítřejším Víkendáři.
Zdroj: Noah Smith, Substact