Byly doby, kdy se hodně hovořilo o tom, že japonská ekonomika se dostane před tu americkou. A byly doby, kdy se stejně mluvilo o té čínské. To první úplně utichlo, to druhé znatelně utichá. Ale jiný příběh, ten o Japonsku a Číně, naopak získává na relevanci.
Ekonom Michael Pettis, který působí v Číně a věnuje se její i světové ekonomice, kdysi popisoval hlavní nerovnováhy japonského hospodářství. A srovnával je s tím, co se děje v Číně. Důvod je zřejmý – Japonsko bývá ne náhodou považováno za jakýsi ukazatel věcí příštích v Číně. Co by to konkrétně znamenalo? Pan Pettis poukazoval na to, že Japonsko na konci 80. let rostlo mimořádným tempem, které bylo taženo úvěrovým a investičním boomem financovaným „uměle nízkými úrokovými sazbami“. Do té doby mohla být velká část investic nezbytná a s dostatečnou návratností. V 80. letech ale sílila špatná alokace kapitálu, budování zbytečných výrobních kapacit a infrastruktury. Nízké sazby šly na úkor domácností a přiživovaly bublinu na investičních trzích.
Tento japonský růstový model omezoval růst příjmů a spotřeby domácností a zvyšoval míru jejich úspor. A vyžadoval vysoký obchodní přebytek. Jinak řečeno, šlo o situaci, kdy jsou budovány další a další kapacity s tím, že tento proces omezuje domácí poptávku a to, co kapacity vytvoří, tak musí být prodáváno do zahraničí. Občas tu v podstatě stejná slova používám pro, to co se děje v Číně. Pro to, jak funguje její ekonomický model. V Japonsku přitom v důsledku popsané strategie začala prudce stoupat úroveň zadlužení, to samé se děje v Číně.
K japonskému posunu k nové rovnováze a novému modelu pan Pettis kdysi psal: V roce 1990 Tokio v obavách z rostoucích rizik konečně udělalo to, co mělo udělat už dávno. Začalo zvyšovat náklad kapitálu a tím zastavit nekontrolovatelný investiční boom. Jenže bylo příliš pozdě. Za roky provádění neproduktivních investic se muselo zaplatit a zaplatil za ně trpící sektor domácností. Japonsku to přineslo ještě prudší pokles hospodářského růstu. Hlavní poučení pak podle ekonoma znělo: Japonsko mělo zahájit proces přechodu na novou rovnováhu mnohem dříve.
Pokud se tedy čínský vývoj podobal a podobá tomu tehdejšímu v Japonsku, poučení by mělo být stejné. Určitý zvrat v mém dnešním příběhu je v tom, že pan Pettis uvedené úvahy psal před téměř 15 lety. A ani dnes to podle svých četných komentářů a úvah nevidí tak, že by v Číně došlo k nějakému mohutnému rebelancování. Vezměme například jeho nedávný komentář k čínské deflaci a dezinflaci:
„Produkce roste rychleji, než co dokáže absorbovat domácí a stále častěji i zahraniční poptávka.“ Jde stále o sytém v němž jsou nadměrně vysoké cíle růstu HDP plněny především zvyšováním investic do infrastruktury a výroby (dříve i do sektoru nemovitostí). Zvyšování investic v již tak investičně náročné ekonomice bude mít tendenci nerovnováhy zhoršovat. Když výrobní kapacita roste rychleji než kupní síla domácností a podniků, ceny se musí snížit, aby se firmy zbavily zásob. V případě Číny je nerovnováha umocněna strukturou ekonomiky, která systematicky směruje zdroje do nových kapacit a výroby spíše než do příjmů a spotřeby domácností.