Začátek 21. století přinesl jednu prudkou a nečekanou změnu v pohledu politiků na roli a význam ekonomické politiky. Zatímco 90. léta (a do značné míry i 80.) byla ve znamení odstupování politiků od krátkodobých nástrojů ekonomické politiky, jako jsou změny úrokových sazeb nebo používání rozpočtové politiky pro stabilizaci ekonomik, nové století přineslo změnu. Nová americká administrativa vyhlásila za svůj primární cíl snižování daní (za což je třeba ji pochválit) a obavy z důsledků snížení daní na vývoj schodku odbývá jako nepodložené (za což ji chválit nelze). Evropské státy se zase probírají z ošklivé „opice“, na kterou si zadělaly rychlým a často neudržitelným snižováním schodků rozpočtů v období náběhu jednotné evropské měny euro. O Japonsku snad ani není třeba mluvit, schodky veřejných rozpočtů se tam běžně pohybují okolo 10% HDP a dluh japonské vlády se blíží neuvěřitelné hranici 150% HDP.
Tento nový „postwashingtonský konsensus“ ilustroval dobře i nový americký ministr financí John Snow, který označil obavy ze schodků americké vlády za bezpředmětné, neboť snížení daní, podle Snowa, povede k vyššímu růstu HDP a tedy i k vyšším daňovým příjmům. Takový argument používají vlády všude, i u nás si dobře pamatujeme sebevědomá prohlášení předchozí Zemanovy vlády, o tom, jak „nastartovala ekonomický růst“. Ačkoliv víra amerického ministra financí má reálnější podklad než nekompetentní odhady českých politiků, je otázkou, zda si americký rozpočet skutečně může dovolit snížení daní o více než 700 miliard (během příštích 10 let), jak to navrhuje americká vláda. Návrh Senátu, který byl schválen 15. května, snížit daně o 350 miliard se zdá být rozumnějším kompromisem.
Některá navrhovaná opatření americké vlády jsou jednoznačně pozitivní. Například navrhované zrušení daně z dividend by bylo logické (odstranilo by alespoň část dvojího zdaňování úspor) a podpořilo by oživení akciového trhu. Lze však vážně pochybovat, zda by mělo jakýkoliv citelný vliv na rychlé oživení americké ekonomky například v letošním roce. Nyní je otázkou, zda převáží názor Senátu, který navrhuje zrušení daní z dividend (ovšem jen do roku 2006…) a celkové daňové škrty ve výši 350 miliard dolarů, nebo názor Sněmovny, která zrušení daně z dividend ze svého návrhu vyškrtla, ale ponechala celkové daňové snížení na úrovni 550 miliard dolarů.
Zajímavý je také fakt, že zatímco ve Washingtonu probíhají bitvy o daňové škrty, jednotlivé americké státy se pouštějí do odvážných účetních operací, aby zamaskovaly skutečný stav jejich rozpočtů. Většina států má totiž v ústavě podmínku vyrovnaných rozpočtů, což je ale vzhledem k stávající ekonomické situaci prakticky nesplnitelný cíl. Většina států si totiž během 90. let vesele žila nad poměry a financovala své výdaje z vysokých daňových příjmů, které však nyní vyschly. Některé státy (například Kalifornie či New Jersey) situaci řeší například tak, že nyní vydávají dluhopisy, které chtějí splácet očekávanými příjmy od tabákových firem, které byly odsouzeny k velkým pokutám. Státy tak vlastně „stahují“ své příjmy z budoucích let do letošního roku a pomáhají si tak účetně, jejich čistá finanční pozice se tím však zhoršuje.
A Evropa? Ostrakizovaný Pakt stability a růstu je již de facto mrtev, neboť se od něj po Francii odvrátilo i Německo, ale o tom více zase příště …
Ondřej Schneider
Vedoucí katedry Evropské ekonomické integrace a hospodářské politiky na Institutu ekonomických studií FSV UK