Schválením rozpočtu podle nových rozpočtových pravidel (viz naše předchozí zprávy) by ale úsilí o průhlednost rozpočtů nemělo končit. Vláda by proto měla dvakrát ročně, v
dubnu a říjnu, přednést v Parlamentu zprávu o plnění rozpočtu. V květnu běžného roku (tj. v případě rozpočtu na rok 2002 v květnu 2002) by pak vláda odhadla změny v rozpočtu oproti schválené verzi (vyplývající například ze změny makroekonomických předpokladů) a navrhla případně úpravy, tak aby se podařilo naplnit původní rozpočet. Ukázalo-li by se, že je potřeba zvýšit výdaje rozpočtu nebo jeho deficit o více než 5% schválené částky, vláda by musela požádat Parlament o schválení dodatečného rozpočtu.
Takto podrobně strukturovaný harmonogram prací na veřejných rozpočtech by musel být ještě doplněn pravidly vykazování příjmů a výdajů veřejných rozpočtů, zhruba podle metodologie Evropské unie. Vláda by například již nemohla skrýt půjčky a garance mimo rozpočet, jak se to děje dnes. Vzhledem k tomu, že tyto mimorozpočtové operace stojí vládu miliardy korun ročně, je otázka, jakou vypovídací schopnost má pak samotný účet státního rozpočtu. Je také nutné uvažovat o změnách zákona v situaci, kdy Parlament návrh rozpočtu neschválí. Základní filozofie návrhu je však jasná: vláda by ve správě věcí veřejných měla být v maximální možné míře transparentní a měla by podléhat jasným pravidlům hospodaření s veřejným majetkem.
Ukázkou, jaký hluboký vliv na veřejné finance může mít změna rozpočtových pravidel (a chápání veřejných rozpočtů ze strany politiků) je Nizozemí, nebo v ještě větší míře Nový Zéland. Rozpočtová politika na Novém Zélandě prošla fenomenální změnou a do značné míry podmínila úspěch ostatních ekonomických reforem. Hlavním stavebním blokem reformy byla změna pojetí státního rozpočtu. Dnes musí vláda předkládat účty podobné, jako předkládají soukromé firmy, musí v rozpočtu vytvářet prostředky potřebné na udržování veřejného majetku v dobrém stavu a musí parlamentu a občanům říci, jak se budou veřejné rozpočty vyvíjet v příštích deseti letech. Návrh rozpočtu obsahuje i vládní strategii, jak reagovat na vývoj ekonomiky, aby rozpočtové cíle byly splněny.
Díky tomuto zákonu je předkládání návrhu státního rozpočtu pro novozélandského ministra financí poměrně jednoduché. Hlavní součástí návrhu je ověření kompatibility s dlouhodobou rozpočtovou strategií na 10 let a s tříletým makroekonomickým rámcem. V tomto rámci drží státní rozpočet zákon a vláda musí parlamentu předkládat velmi podrobné finanční statistiky, které zaručují splnění těchto cílů. Ministr financí musí určit, jakým způsobem přizpůsobí vládní výdaje případným změnám v příjmech a jak se přibližuje hranici 30% HDP, pod kterou musí státní výdaje klesnout do roku 2004. (V roce 1980 přitom vládní výdaje na Novém Zélandu převyšovaly 50% HDP a země byla často nazývána nemocnou ekonomikou.) Díky zodpovědné rozpočtové politice klesá i vládní dluh z 52% v roce 1992 na 25% v roce 1997. V roce 2001 by měl dosáhnout plánované úrovně 20% HDP. Vláda Nového Zélandu se rozhodla zpřísnit kritérium zákona a snížit úroveň vládního dluhu na 15% do roku 2004. Nejvyšší daňová sazba se snížila z 57% pro fyzické osoby a 45% pro firmy na 33% pro všechny.
Je nepochybné, že Česká republika je v podstatně odlišné situaci: významné části ekonomiky neprošly efektivní privatizací, takže stát stále nese odpovědnost za hospodaření polostátních bank, železnic, energetiky, částečně i telekomunikací. Sociální systém je neúnosně nastavený a státní rozpočet v ČR vypovídá jen částečně o vládních výdajích. V
Makroekonomickém přehledu ze srpna roku 1999 jsme se pokusili odhadnout vývoj českých veřejných rozpočtů podle metodiky, kterou používá Nový Zélenad. Naše analýza je ke stažení zde:
MAKROEKONOMICKÝ PŘEHLED. Příklad Nového Zélandu však ukazuje, že alternativa existuje. Je však nutné přimět vládu pravidelně poskytovat úplné a ověřitelné údaje.
(Ondřej Schneider)