Teorie hospodářského růstu jsou překvapivě mladou disciplínou. Přesně před padesáti lety vše odstartoval Robert Sollow. Pěkně shrnuje dění na tomto poli aktuální číslo časopisu Economist. Ve zkratce: původní Sollowův model končí berličkou exogenního technologického pokroku. Od té doby se akademičtí ekonomové více či méně úspěšně snaží dostat ze slepé uličky endogenizováním tohoto parametru. Modely s lidským kapitálem nebo learning-by-doing mohou znít pro laika stejně tak děsivě jako komicky. Zejména v případě teorií předpokládajících, že získávání poznání můžeme popsat funkcí, kam dosadíme tytéž parametry jako do „materiální“ produkční funkce, je jejich racionalita na pováženou.
Jak by to bylo jednoduché, kdybychom si vystačili s linearitou, její logaritmickou transformací nebo jakoukoli popsatelnou funkcí. Stačilo by například zdvojnásobit počty vědců, nakoupit dvojnásobné počty počítačů a hned máme o sto procent více nápadů. V praxi hospodářské politiky se díky tomu stalo moderním klišé „podpora vědy, výzkumu a školství“. Obhajobou tohoto přístupu by snad mohlo být tvrzení, že štěstí přeje připraveným.
Hospodářství jistě prospívá i snaha maximálně vytěžit z již poznaného aplikovaným výzkumem a kooperací vědních oborů. Nicméně základní problém zůstává nevyřešen a jen kroužíme v uctivé vzdálenosti kolem něj. Kde tedy hledat odpověď? Kde se bere poznání? Jde snad o fenomenologické znovuobjevování světa? Nebo začít empiristickou úvahou o tom, že není poznání bez zkušenosti? Či naopak začít z racionalistických pozic? Nebo se tomuto dilematu Kantovsky vyhnout tvrzením, že ačkoli všechno naše poznání začíná zkušeností, neznamená to, že všechno vzniká ze zkušenosti? Nebo si skepticky položit otázku, je-li vůbec možné poznávat principy poznání? I když se vyhneme skepsi, tak snadné, jak to popisují teorie hospodářského růstu, to asi nebude, byť jsou po formální stránce velmi pěkné. Bylo by ovšem překvapivé, kdyby ekonomové po padesáti letech zodpověděli otázku, kterou se jiní zabývají několik století či tisíciletí.