Snížení
inflačního cíle ČNB ze 3 % na 2 % v roce 2010 je důsledkem stávající schopnosti české ekonomiky rozvíjet se v konsolidovaném, „post-transformačním“ nízkoinflačním prostředí podobném tomu, v němž se nachází většina vyspělých zemí, uvádí komentář členů bankovní rady Miroslava Singera a Vladimíra Tomšíka zveřejněný na internetových stránkách časopisu Ekonom.
„Odsunutí termínu přijetí
eura za původně uvažovaný rok 2010 vytvořilo dlouhodobější perspektivu pro fungování vlastní měnové politiky v Česku. Na tuto skutečnost musela ČNB reagovat zamyšlením se, zdali tříprocentní cíl bude odpovídat budoucím potřebám české ekonomiky. Po zvážení všech skutečností se rozhodla snížit
inflační cíl na dvě procenta s platností od ledna 2010,“ uvádí komentář.
„Česká ekonomika je již tržní ekonomikou s dobíhajícími procesy deregulací a harmonizací nepřímých daní, které dosud tlačily na růst cen. Hospodářský vývoj v posledních několika letech ukazuje, že česká ekonomika je schopna dosahovat velmi slušných temp hospodářského růstu při udržení nízké míry
inflace,“ píše Singer a Tomšík dále.
V posledních deseti letech byl růst cen do značné míry spojen s neregulačními procesy, které jsou již pomalu dokončovány, uvádí komentář. Rozdílný růst
produktivity práce v jednotlivých sektorech ekonomiky, který pravděpodobně bude i nadále způsobovat rychlejší růst cen neobchodovatelného zboží a služeb nebude podle bankéřů po roce 2010 tak významný, aby byl v rozporu s novým
inflačním cílem.
Ceny navíc významným způsobem brzdí vysoká a pružná nabídka levné pracovní síly ze zahraničí, která umožňuje stabilizovat mzdové náklady a ceny. „Celkově tak lze předpokládat, že po dvaceti letech transformace, tj. k roku platnosti nového cíle, struktura spotřeby i struktura relativních cen již budou ustáleny ve struktuře odpovídající vyspělým zemím. Potom je na místě mít i stejný
inflační cíl.“
Singer a Tomšík dále zpochybňují častý argument, že nižší
inflační cíl povede k vyšším nominálním úrokovým sazbám: „Naše zkušenosti i zkušenosti jiných ekonomik naznačují, že v případě, kdy
inflační očekávání respektují
inflační cíl, věrohodné a odůvodněné snížení cíle nemusí nutit centrální banku ke zvýšení její úrokové sazby.“
Tento paradox vysvětlují s pomocí ekonomické teorie: „Sníží-li kredibilní centrální banka hodnotu cílované
inflace s dostatečným předstihem, dojde k růstu reálné úrokové míry, neboť subjekty automaticky snižují svá
inflační očekávání. To samo o sobě působí dostatečně restriktivně na domácí poptávku a na inflaci. Navíc nižší
inflační očekávání se začnou promítat v cenotvorbě a mzdovém vyjednávání,
inflace tak může samovolně klesat. Centrální banka proto není nucena zvyšovat svoji úrokovou sazbu.“ Inflační očekávání jsou v české ekonomice již několik let blízko
inflačního cíle, nebo dokonce pod ním, a proto je podle bankéřů „zbytečné vnímat požadavek na nižší inflaci jako restrikci škrtící růstové vyhlídky hospodářství“.
Upozorňují, že při „slušném“ růstu ekonomiky se v ČR konvergenční jevy promítají spíše do posilování nominálního kurzu než do
inflace. „Nový
inflační cíl platící od roku 2010 tak umožní "zafixovat" dosaženou vysokou úroveň cenové stability, aniž bychom se od ní museli znovu vzdalovat směrem k vyššímu růstu cen, a pak se museli za cenu restriktivní politiky a ztráty hospodářského růstu opět vracet na nižší úrovně
inflace.“