Nejsou řemeslníci, dělníci, snad i soustružníků je málo. Úvahy o tom, jak tento problém vyřešit, se množí jako houby po dešti a to nejen mezi ekonomy. Některé jsou rozumné, některé ne. Rád bych k dnes k tomuto tématu přispěl několika body, které bychom určitě neměli opomíjet.
Za prvé, při diskusi o nedostatku šikovných rukou a hlav všeho druh je na prvním místě dobré mít ponětí o tom, zda jde o jev cyklický, či strukturální. S tím, jak naše ekonomika jede na plný plyn a nezaměstnanost se pohybuje na mimořádně nízkých hodnotách je velká část zmíněného nedostatku bezesporu dána právě cyklem. A pokud se nám nepodaří dosáhnout udržitelného boomu (což je z části protimluv), nedostatek zaměstnanců alespoň z části „vyřeší“ budoucí útlum, či dokonce recese.
Za druhé, nejsem asi sám, kdo má dojem, že významnou roli tu hrají i strukturální síly – probíhají určité dlouhodobé změny, které mají za důsledek nedostatek řemeslníků. Převažující lidově - hospodský pohled na věc je takový, že „všichni chtějí mít titul a sedět v kanceláři, makat se nikomu nechce“. A hledači rychlých řešení následně samozřejmě ví co dělat i v této oblasti – je třeba (nějak) dotlačit děti k tomu, aby zase šli do učňáků. Jenže nesmíme zapomínat, že...
Za třetí, rozhodovat bude nakonec vždy trh. Přirozeným řešením tak podle mne bude muset spočívat ve významnější změně relativních (!) mezd v ekonomice – tedy v relativním růstu mezd profesí řemeslných a poklesu mezd kravaťáků. Či lépe řečeno, nejde o nic více, než o zvýšení váženosti profese modrých límečků tak, aby děti byly přirozeně motivovány k tomu, aby šli tímto směrem a nesnažily se o studium pro studium.
Ať už se to někomu bude líbit nebo ne, možná bude třeba, aby se třeba ze zedníků stali pánové zedníci, kteří si za hodinu práce řeknou sazbu odpovídající hodně slušně placeným bílolímečkovým profesím. Podobné profese musí k sobě lidi táhnout, zatímco my máme tendenci uvažovat o tom, jak do nich někoho natlačit. A mimochodem zdá se mi, že podobné úvahy rozvíjí nejednou ti, kteří by se nejvíce snažili, aby jejich vlastní potomci šli modrolímečkovou cestou.
Za čtvrté, nesmíme zapomínat, že zejména dnes nevidíme ani za roh. Žijeme v době, kdy mílovými kroky kráčíme směrem k robotizaci, automatizaci a obecně k intenzivnímu uplatnění nových technologií ve výrobě. Ani zdaleka není jasné, co to provede s trhem práce, včetně základní otázky: Budou roboti lidem práci jen brát, nebo jim umožní přesun k práci jednodušší, produktivnější, lépe placené?
Vezměme si jeden praktický příklad: Dopravní firmy u nás trpí nedostatkem řidičů. Zároveň ale na stále jasnějších obrysech získává scénář poměrně značné autonomie dopravních prostředků pohybujících se na silnicích. Tato autonomie může zmíněný problém z velké části vyřešit, nebo také ne. V USA jsou mimochodem v podobné situaci a zároveň se tak hovoří o tom, že řidiči kamionů nakonec ztratí svou obživu. Jde o krásný příklad toho, jak se mezi sebou „tlučou“ strukturální a cyklické síly.
Popsaná dilemata byla například dobře patrná, když se na DVTV před časem sešel podnikatel ve školství Ondřej Kania a Karel Havlíček z Asociace malých a středních podniků. Tématem diskuse byl návrh zavést pracovní výchovu, která je podle prvního jmenovaného jedním z dalších nerealizovatelných nápadů, které zatěžují učitele. Pan Havlíček ovšem oponoval s tím, že nemá jít o staré aktivity typu dláto, pilník, kladívko, ale o propojení s moderními technologiemi.
Celkově ale moje úvaha směřuje k základní myšlence: Namísto snahy o dlouhodobé směřování nějakým směrem je lepší zvyšovat flexibilitu systému tak, aby reagoval na posuny na trhu (což přirozeně neplatí jen o trhu práce a systému vzdělávání). Těch nás čeká asi dost. Může třeba dojít k velmi rychlému a masivnímu rozvoji robotů a pak budeme řešit úplně jiná témata, než když tento rozvoj nepřijde. Stále více ale věřím, že v celé řadě oblastí bude trh stále více tlačit na růst odměn a prestiže modrých límečků relativně k límečkům bílým. Čím dříve k tomu dojde, tím lépe.
Investment disclaimer