Ti, co sledují politiku v průběhu celých dějin zjišťují, že lídři, které okolí pokládá za „šílené“, se hodnotí ze všech nejobtížněji. Málokdy však jde o psychopatologický problém. Nálepka blázna obvykle jen označuje chování, které není v souladu s očekáváním konvenčních analytiků.
Bez pochyb to platilo o syrském náboženském vůdci z 12. století Rašídu ad-Dín Sinanovi. Během třetí křížové výpravy tento údajně šílený „Stařec z hor“, jak se mu říkalo, dokázal rozvrátit tažení křižáků na Jeruzalém tím, že nařídil svým stoupencům provádět cílené atentáty. Atentátníci přitom po splnění rozkazu často zůstávali na místě a čekali na dopadení před zraky místního obyvatelstva, aby měli jistotu, že zodpovědnost za jejich čin bude skutečně připsána jejich vůdci.
Takové počínání bylo v té době pro mysl západního člověka nepochopitelné. Lidé ze Západu začali říkat Starcovým stoupencům hašašíni, neboli uživatelé hašiše, protože zmámenost drogou pokládali za jediné možné vysvětlení tak „nesmyslného“ pohrdání vlastním fyzickým bezpečím. Hašašínové jako takoví však žádné drogy neužívali. A především byli úspěšní: jejich pozdější atentát na Konráda z Montferratu přímo vedl k politickému rozpadu křižácké koalice a k porážce anglického krále Richarda Lví srdce. Jak říká Polonius o Hamletovi, ve Starcově šíleném chování byla „přec jakási souvislost“.
Dnes se problém analýzy údajně šílených lídrů vynořil znovu v podobě severokorejské jaderné krize. Otázka, zda je severokorejský diktátor Kim Čong-un blázen, není jen akademická. Jde o jádro celého problému.
Červené eso: Odstrašování
Administrativa amerického prezidenta Donalda Trumpa jednoznačně konstatovala, že nestrpí stav, kdy by Severní Korea mohla ohrožovat jadernými zbraněmi území Spojených států. Podle Trumpova poradce pro otázky národní bezpečnosti H. R. McMastera odráží postoj americké administrativy její přesvědčení, že Kim je šílený, a že na něj tudíž neplatí „klasická teorie odstrašování“.
Během studené války americký prezident Dwight Eisenhower tvrdil, že i když má možná Stalin (a později Mao) vražedné sklony, zároveň je racionální a nepřeje si zahynout během amerického protiúderu. Logika „vzájemně zaručeného zničení“, která tvořila základ jaderného odstrašení, tak fungovala.
Je-li naopak lídrem státu vlastnícího jaderné zbraně šílenec, jemuž je fyzická bezpečnost sebe i lidí ve svém okolí lhostejná, pak se celá strategie odstrašení rozpadá. Je-li Kim šílený, zbývá jediná možnost: odstranit ho dříve, než jeho sebevražedný režim zabije miliony lidí.
Tři úvahy o Kimově taktice
Je ale Kim skutečně blázen, nebo jen zastává světonázor, který se vymyká chápání západních analytiků? Jeho teatrální nabídka uspořádat do května schůzku s Trumpem se jen těžko slučuje s hypotézou o „šílenci“. Naopak působí jako krok člověka, jenž přesně ví, co dělá.
Zamysleme se nad třemi strategickými úvahami, jimiž se Kim možná zaobírá. Za prvé by jeho režim mohl mít v plánu nabídnout ústupky, které nemá v úmyslu splnit. Předchozí jaderná dohoda, kterou USA uzavřely s jeho otcem Kim Čong-ilem, koneckonců ztroskotala na nepoctivosti. Spojené státy totiž v roce 2002 zjistily, že režim v příkrém rozporu s předchozími závazky tajně obohacuje uran.
Severní Korea skutečně neustále ukazuje, že nehraje podle pravidel. Zahájí jednání, aby si zajistila ústupky typu potravinové pomoci, načež se vrátí ke svým sporným aktivitám a celý sisyfovský cyklus začne znovu. Není důvod si myslet, že to tentokrát bude jinak. Vychytralost režimu by se však neměla zaměňovat s iracionalitou nebo šílenstvím. Pouhým vyjádřením otevřenosti k rozhovorům si Kim už nyní zajistil část politické legitimity, po které touží.
Za druhé se zdá, že Kim má na rozdíl od šílenců na paměti nedávnou minulost. Saddám Husajn v Iráku a Muammar Kaddáfí v Libyi zaplatili za ukončení svých jaderných programů cenu nejvyšší. Kim jaderné kapacity svého režimu rozvíjí a nejmocnější muž na zeměkouli k němu dnes veřejně přistupuje téměř jako k sobě rovnému. Po takovém uznání Kimův režim vždy toužil ze všeho nejvíc.
Třetí a poslední úvaha zní tak, že Severní Korea hraje o čas. Před summitem sice souhlasila se zastavením jaderných a raketových zkoušek, ale je možné, že chce zbylé měsíce využít k vývoji s nimi souvisejících technologií. Například stále potřebuje zdokonalit mechanismus opětovného vstupu do atmosféry, aby její mezikontinentální balistické rakety dokázaly spolehlivě a přesně zasahovat území USA. Dokud je navíc v plánu summit, nemusí se Severní Korea obávat amerického vojenského úderu. Pro Kima je to tedy veskrze racionální a smysluplný cíl.
Co to znamená pro USA?
Celkově vzato tak nakonec ze severokorejského „otevření se“ s největší pravděpodobností vzejde mnohem méně, než by se mohlo zdát. Přesto si lze z Kimova diplomatického gambitu odnést několik cenných strategických postřehů. V myšlení Severokorejců se samozřejmě odráží úskočnost, ale také je v něm patrná vůle režimu přežít a touha opanovat současnou situaci. To naznačuje, že Kim vůbec není „šílený“ a že konvenční odstrašení bude stále fungovat, tak jako funguje už od roku 1945.
To je dobrá zpráva pro všechny, ale zejména pro Trumpovu administrativu, protože ta si při nadcházejících rozhovorech se Severní Koreou téměř jistě nedokáže zajistit žádné smysluplné ústupky.
Autor:
John C. Hulsman je prezidentem a spoluzakladatelem globální poradenské společnosti John C. Hulsman Enterprises (www.john-hulsman.com), která se zabývá globálními politickými riziky. Jeho nejnovější kniha nese název To Dare More Boldly: The Audacious Story of Political Risk (Troufnout si víc: Smělý příběh o politickém riziku).
Copyright: Project Syndicate, 2018.
www.project-syndicate.org