Při pročítání různých žebříčků úspěšných fondů mě zaujal KEELEY SMALL-CAP VALUE FOND. Ten během posledních 10 let v průměru vynesl o 8 % více než Standard & Poor's 500. Jeho management se zaměřuje na segmenty trhu, které jsou mimo zájem hlavního proudu – spin-offs (plné, či částečné oddělení divize, či dceřiné společnosti od její matky), firmy v restrukturalizaci a firmy, které se zotavují z bankrotu. Své investiční cíle přitom nevyhledává žádným speciálním způsobem – ve většině případů podle managementu prý stačí číst noviny. Rozdíl mezi fondem a ostatními je v tom, že zatímco většinu trhu tyto společnosti nezajímají, KEELEY SMALL-CAP VALUE FOND jim věnuje detailní analýzu.
Uvedené předně ukazuje, že po delší čas vydělávat na rozvinutém trhu nadměrný zisk znamená věnovat se jeho zanedbávaným segmentům a věnovat investování práci. Na jejím počátku přitom nemusí být žádná speciální technika vyhledávání investičních příležitostí, vyhrazená jen pro „vyvolené“ institucionální investory – příležitosti jsou přímo před očima v (kvalitních) novinách. Po jejich četbě ale musí následovat to, co většina ostatních neudělá – investor si musí vytipovanou firmu a její odvětví nastudovat a udělat střízlivý názor. To v případě trhem zanedbávaných firem znamená většinou nutnost přímo kontaktovat firmu, či jinak složitě shánět informace o ní.
Druhá věc je pak onen nadměrný zisk sám o sobě. Výše uvedené naznačuje to, že tento může být vnímán jako přiměřená odměna za provedenou práci. Navíc je nutno vnímat, že segmenty, které jsou často opomíjeny většinou investorů v sobě (snad už z definice) nesou vyšší riziko, než zbytek trhu. To je dobře vidět právě na zde zmiňovaném fondu. Spin-offs sice obvykle mají potenciál pro růst už proto, že oddělená firma a její management mají větší motivaci (a menší byrokratickou spoutanost). Zároveň ale jde většinou o subjekty „bez historie“, relativně menší firmy s menší likviditou na trhu a nejsou zahrnuty v indexech. Firmy v restrukturalizaci a samozřejmě firmy blízko bankrotu asi také nelze poměřovat standardními měřítky rizika (dovolím si např. tvrdit, že brát u nich v úvahu pouze systematické riziko nelze a snad nikdo to nedělá). Pokud bychom tedy sečetli různé prémie odpovídající uvedeným dodatečným rizikům, nemusí se zdát zisk daného fondu zdaleka nadměrný, ale pouze odpovídající struktuře jeho portfolia.
Posoudit přitom rizikovost nějakého fondu, který se umístil vysoko v nějakém žebříčku, je nejednou přinejmenším oříškem. Nejenže tyto mají ve svém portfoliu akcie neodpovídající trhu – indexu, ale často i deriváty všech možných podob a další aktiva, o kterých lze jen tušit, že jejich rizikovost znatelně překračuje průměr trhu. A navíc se zde celou dobu bavíme o historických číslech.